Kaňkovský válčil s Orly o extraligu i o život

Technický obránce přitom na Horáckém zimním stadionu vyrůstal. A v roce 1991 s Jihlavou vyválčil československý titul, pro legendární klub zatím poslední.

Jenže sportovní život občas přináší paradoxy. „Žili jsme pro úspěch znojemského mužstva. Někteří známí v Jihlavě se mi pak přiznali, že na zimáku kvůli sestupu plakali. Přijeli Okurka boys a vyhráli,“ říká Kaňkovský po letech.

Velký paradox musel řešit i v osobním životě. Říká se, že slunce je zdroj života, jenže obránce se kvůli němu ocitl na hraně smrti. Ze dne na den chytil alergii na slunce, která se prohlubovala. „Jednu dobu jsem ani nechtěl žít,“ říká.

Vyrůstal ve městě s koncentrací hokejových legend. Vždyť v sedmdesátých letech řádili na Vysočině bratři Holíkové, klub střádal jeden titul za druhým. „Každé děcko chtělo hrát v Dukle. Já měl velký idol v obránci Janu Suchém,“ přiznává.

Bratrské duo

Ke kariéře Romana Kaňkovského neodmyslitelně patří i jeho mladší bratr Petr. Společně si zahráli na mnoha hokejových štacích. „Fungovala i shoda náhod. Já vždycky někde začal sám a v klubu říkali: Co brácha, nepřišel by? Většinou to tak dopadlo. Dovedli jsme se ale prosadit i jeden bez druhého,“ směje se.

Bratři si na ledě náramně vyhověli, často předváděli skvěle nacvičený signál: útočník Petr vyhrál buly, přihrál puk na modrou čáru a obránce Roman napálil kotouč do branky. „Shodou okolností se nám akce párkrát povedla i v přímém televizním přenosu. My slízli smetanu, ale šlo o práci celé pětky,“ zdůrazňuje dobrý technik. „S Petrem jsme si vyhověli. Později nás dávali k sobě pořád. Já byl pomalejší, ale na ledě jsem uměl přemýšlet,“ popisuje.

Zdroj: nullSpolečně začínali také v jihlavské Modetě, která se starala o vyrůstající hokejisty. „Dukla byla samostatná. Chodili do ní hráči z celé republiky. Z Modety se málokdo někam dostal. Až rok přede mnou se do Dukly nějaký kluk probojoval a najednou se otevřely dveře i pro nás,“ přibližuje.

Kaňkovský se po vojně v Příbrami a prvoligové epizodě v Ústí nad Labem prosadil do prvního týmu Dukly. V něm zažíval i legrační historky. „Z prvního tréninku mě kouč Neveselý vyhodil, ať si jdu ostříhat vlasy, a pak můžu trénovat,“ vzpomíná se smíchem.

Jinak na trenéra nedá dopustit. „Neskutečně předběhl dobu. Abnormálně jsme trénovali. Neustále vymýšlel novinky. Teď se cvičí na míčích bosu, my trénovali stabilitu na otočené lavičce s medicinbalem,“ popisuje Kaňkovský.

V armádním klubu nasával velké zkušenosti. „Byl to profesionální klub s jasnou hierarchií hráčů. Dostal jste jídlo, byt, nejlepší výstroj a chtěli po vás výkon. Když jste ho neodvedl, tak vás vyhodili,“ rozklíčuje účinné poměry.

V sezoně 1989/1990 Dukla sestavila parádní tým, v brance mu kryl záda Dominik Hašek. „Jedenadvacet zápasů v řadě jsme s ním neprohráli. To bylo neskutečné. Vždyť já dal Hašanovi na tréninku gól až někdy v listopadu,“ pokyvuje.

Vedení se ale s Haškem nepohodlo a odstavilo jej z branky. „Přišli jsme o skoro jistý titul, Hašek neměl konkurenci,“ mrzí někdejšího obránce. Bratři Kaňkovští si vše vynahradili o rok později, kdy nad hlavu konečně zvedli trofej pro vítěze.

Další bitvu o ligový titul zažili ve Zlíně. Ve vůni slivovice, která tekla na vsetínském stadionu proudem, odehrál v sezoně 1994/1995 památné derby. „V semifinále jsme vyřadili nabité Kladno, za které nastupovali Patera, Procházka i mladý Eliáš. A ve finále jsme šli na nováčka. První zápas jsme vyhráli a možná se uspokojili. Trofej nám utekla skrz prsty,“ lituje.

Bratři Kaňkovští se na dvě sezony vrátili do Jihlavy, ta však skomírala, a tak Roman zvažoval nabídku Jaroslava Vlasáka. Právě on stál na startu hokejového „úkazu“ s názvem Znojmo. „Lanařil mě do klubu a já říkal, že přijdu, až se dostanou do první ligy. Ještě ten rok cíl splnili. Měl jasnou vizi. Nějak mě zblbnul a Jihlava mě uvolnila ještě rok před koncem smlouvy,“ vrací se k začátkům na jihu Moravy.

Klub se postupně vyškrábal z krajského přeboru až do nejvyšší soutěže. „Zpočátku jsme pracovali v amatérském prostředí, ale s lidmi, kteří hokejem totálně žili,“ vypráví.

Orli hned jako nováček druhé nejvyšší soutěže vyhráli základní část a dostali se do baráže proti Opavě. V sérii vedli 3:0 na zápasy, nacpaný stadion už se opájel myšlenkami na extraligu, jenže pak přišel nevídaný zkrat. Čtyři porážky v řadě. Sen se rozplynul. „Kdyby mi někdo řekl předem, že ztratíme takové vedení, neuvěřím. Zažili jsme šílenou frustraci. V Opavě jsme dostali sedmý zápas 0:7,“ přibližuje nešťastné okamžiky.

Přesně za rok se scénář opakoval. Znojmo proti Jihlavě opět ztratilo vedení v sérii 3:0 na zápasy. „V hlavách všech hráčů šrotovalo: snad se minulý rok nebude opakovat znova,“ vzpomíná.

Na rozhodující duel o extraligu Orli odjeli do Jihlavy. „Už jsme byli outsideři. Jihlaváci si zamluvili hospodu na oslavu,“ přibližuje domácí rozpoložení.

Historický postup

Jenže za pár hodin Horácký zimní stadion oplakával porážku 2:3, Znojmo zažívalo euforii, Jihlava sestup. „Znojmo mělo najednou barák s extraligovou střechou, ale chyběly mu základy,“ vypráví.

Starší z bratrského dua už si comeback do nejvyšší soutěže neužil. Trpěl závažnými problémy kvůli alergii na slunce. „Od šestadvaceti let jsem nemohl dělat letní přípravu. Trenéři nechápali. Začal jsem až na ledě v srpnu. Dohánění mě stálo spoustu psychických i fyzických sil. Konec hokeje pro mě znamenal úlevu,“ vypráví.

Jenže problémy se prohlubovaly až do roku 2004. „Bral jsem kortikoidy, které oslabují alergickou reakci, ale po deseti letech mi přestal fungovat imunitní systém,“ objasňuje.

Lékaři jej připravovali na nejhorší, naštěstí mu pomohl rakouský odborník. „Setkal se dřív s podobným případem. Po půl roce mi restartoval imunitní systém,“ popisuje těžké období.

Nemohl chodit, padaly mu vlasy, tři dny vůbec neviděl. „Tělo se čistilo od kortikoidů. Byl jsem na dně. Chtěl jsem umřít. Ale vrátili mě do života a funguju normálně,“ říká s úlevou.

V osudových chvílích mu pomohl i majitel klubu Vlasák. „Nebýt jeho, asi bych nevydržel,“ má jasno.

Uzdravený Kaňkovský mohl dál pracovat jako obchodní ředitel klubu. „Nemoc vás posílí. Z každé věci máte pak větší radost,“ pokyvuje.

Ve spolupráci s Vlasákem deset let zajišťoval klubu peníze. „Vybudovali jsme opravdu konkurenceschopný tým,“ vypráví.

Při výluce NHL si ve městě dokonce zahrály hvězdy Martin Havlát, Tomáš Vokoun či Patrik Eliáš. „Pro mladé kluky byla velká motivace sledovat hvězdy z NHL,“ pochvaluje si.

Znojmo v desetileté éře dosáhlo i na bronz v extralize, jenže hokejová euforie začala uvadat. „Byl to úděl menšího města. Extraliga zevšedněla,“ zdůrazňuje Kaňkovský.

Na jaře 2009 Vlasák prodal extraligovou licenci do Brna. Kaňkovský zůstal a s jedenácti majiteli začínal odznova v první lize. Nakonec z klubu odešel. „Měli jsme různé názory na vedení klubu,“ říká.

Kaňkovský se pak přesunul do Brna, jako kouč vede druholigovou Techniku. Navíc úspěšně podniká. „Mám firmy na výrobu sportovních dresů a potřeb. Posilovací lana Gun-ex se začínají prodávat po celé Evropě,“ líčí.

Přesto se rád vrací na stadion. „Když přijdete do kabiny, něco na vás dýchne. Hráčům pak závidíte adrenalin,“ usmívá se.