Hra Richarda Alfieriho měla premiéru před sedmi lety v kalifornském Los Angeles. Od té doby dobyla prkna newyorské Broadwaye a řady dalších scén v Americe, Evropě i Australii.

K napsání hry autora motivoval zážitek z jednoho hotelu. „Všechny ženy tančily s nepoměrně mladšími partnery. V celé místnosti nebyl jediný starší muž. Začalo mi vrtat hlavou, kde je asi starouškům konec. Jak jsem sledoval ty nesouměrné páry, postupně jsem si uvědomoval, že jsou si ti lidé velmi, velmi blízcí. A pohled na ty pečlivě upravené starší dámy, co se ze všech sil snažily vzdorovat neúprosné síle stáří a najít v tanci svou bývalou krásu a ladnost, mě opravdu hluboce zasáhl. Nejdřív jsem si říkal, že bych mohl napsat scénář, který by vycházel z toho prostředí, ale pak přišel ten nápad s hodinami tance – použít vždycky jednu jako základ scény – a hned jsem věděl, že to bude skvělá divadelní hra,“ řekl v jednom z rozhovorů Alfieri.

Na divadelních prknech pak rozehrál univerzální téma. „Ty dvě postavy jsou skálopevně přesvědčené, že nikdo už do jejich života nemůže nic přinést, na první pohled jsou povahově zcela odlišné, mají rozdílné hodnotové zázemí. I přesto se ale dokáží nakonec otevřít a navázat opravdu hluboký vztah. Taneční lekce jsou metaforou pro předávání životních zkušeností, které mezi těmi dvěma lidmi probíhá. Myslím si, že to je naprosto univerzální poselství,“ soudí Alfieri.

Podle jeho hry nyní ve studiu Universal Pictures vzniká celovečerní film.