„Narodila jsem se v Krakově v předvečer začátku první světové války v rodině obchodníka Izáka Joachima Estreichera. Tatínek, který byl z devatenácti dětí, žil v chudé židovské rodině,“ vypráví stará dáma.

Doma mluvili více jazyky: jidiš, německy, česky a nejvíc polsky. „Proto umím všechny nadávky polsky. Ale ještě jsem se naučila francouzsky a španělsky,“ se smíchem dodává paní Pavla.

Vystudovala Obchodní akademii v Praze a UMPRUM obor kresba a karikatura. Maminka ale nechtěla, aby byla umělkyní.

„Malovala jsem už snad od narození. Hraní na piano a malba čímkoliv a na cokoliv mě provází celým životem. Namalovala jsem už nespočet obrazů a strašně mě to baví. Každou svou výstavu si sama zahájím hrou na piano. Maluji ve dne i v noci a různé čmáranice pak věnuji všem kolem sebe,“ vypráví stará dáma.

Kam přijde, je hodně veselo. „Dlouhověkost v rodině nemáme. Chtěla bych tu být aspoň do sto dvaceti let. I když si myslím, že je to ještě málo. Tak možná raději do sto padesáti. Mám ráda humor a myslím si, že ve Znojmě jsou všichni lidi veselí. Miluji tohle krásné město, hlavně okurky a hodné lidi,“ směje se Kováčová.

V době svého mládí, když to šlo, byla pořád ve Francii. V Paříži žila u šlechtice, který si říkal Pán z Hovna. „Postavil krásný zámek a v přízemí byla noclehárna pro chudé studenty z celé Evropy. Za dva franky jsme se i nasnídali,“ popisuje.

V Praze si založili Klub pokrokových nemajetných studentů. „Když jsme potřebovali na něco peníze, chodili jsme k různým lidem. Taky ke Karlu Čapkovi,“ dodává paní Kováčová.

Nikdy se uměním neživila. „Za první republiky i za komunistů jsem pracovala jako úřednice,“ říká.

Byla a je hodně povídavá. „Taky jsem zametala, protože mi to bylo jedno. Jsem taková, že je mi úplně fuk, co dělám. Hlavně, když můžu říct, co si myslím,“ uzavírá povídání umělkyně.