Velikán německého a českého avantgardního umění Lubo Kristek se před osmnácti lety vrátil z emigrace a usadil se ve vesničce Podhradí nad Dyjí na Znojemsku. Přestože svérázné happeningy a surrealistická díla brněnského rodáka znají lidé na celém světě, v České republice se o něm příliš neví. Nejvíc pozornosti na sebe strhl nejspíš v roce 2002, kdy při jednom ze svých vystoupení vylezl před šokovanými diváky z útrob zdechlé krávy. Příběhu muže, který se přátelil se slavným Salvadorem Dalím a na letošek plánuje dvě velká životní rozhodnutí, se věnuje Deník Rovnost v dalším díle seriálu Patnáct minut slávy.
Lubo Kristek se narodil v roce 1943 v Brně, ještě jako mladík však nejen Brno, ale i Československo opustil. Tanky v ulicích při sovětské okupaci v roce 1968 pro něj byly impulsem k emigraci. Ačkoliv měl původně namířeno do vzdálenějších krajin, druhým domovem se mu stalo Německo. „Žil jsem s tehdejší ženou v německém Landsbergu. Nebylo to lehké, asi dva roky jsme bydleli v garáži, žížaly nám lezly až do postele. Ale nelituji ničeho,“ říká dnes pětašedesátiletý Kristek.
Přestože ho v Německu zpočátku nikdo neznal, postupem let se dokázal vypracovat mezi tamější uměleckou špičku. Dům v Landsbergu kousek od Mnichova byl jeho základnou, ze které vyjížděl do celého světa.
„Vystavoval jsem a pořádal happeningy snad všude. I když jsem jezdíval na dovolenou, tak to vlastně žádná dovolená nebyla, protože jsem tam vždycky dřel jak kůň. Schválně jsem si s sebou nebral dláta ani štětce, ale pak mi něco vyplavilo moře a já jsem to začal dávat špagátama k sobě,“ směje se třeba při vzpomínce na rok 1986. Tehdy neplánovaně stvořil na břehu Středozemního moře poblíž Říma jednu ze svých asambláží, neboli trojrozměrných koláží, s názvem Mořský kůň.
Kamarád Dalí
Uznávaný umělec Kristek měl a stále má v Německu velmi dobré postavení. Dokonce takové, že i v poměrně puritánském a katolickém Bavorsku mohl do svých happeningů bez obav zapojovat nahé modelky.
„Nahotinky měly při těch vystoupeních svůj smysl, byly součástí dějství, a proto jsem si to mohl dovolit. Na rozdíl od jednoho staršího umělce, který nechal nahou modelku válet se po botách vězňů z koncentračního tábora v Dachau. Jeho jediným cílem bylo šokovat a dav ho proto zlynčoval,“ říká Kristek.
Ve své umělecké kariéře dosáhl mnoha úspěchů. Jedním z nich byla třeba výstava v Curychu, na které se setkal s proslulým ruským spisovatelem Alexandrem Solženicynem. Kristkova asambláž Okno na svobodu, ve které se promítají vzpomínky na emigraci, režim v Československu i nástrahy demokracie, tam získala mezi osmi sty díly první místo.
O tom, jestli při svém více než dvacetiletém působení v zahraničí vystudoval některou z uměleckých škol, se Kristek bavit nechce. Podle něj je to nedůležité. „Ani jeden z velkých umělců, které uznáváme, nemá akademii. Mám za sebou věci, které jsou nad jakýmikoliv školami. Sedm let jsem obletoval Dalího. Jakoupak akademii k tomu chcete přirovnat?“ ptá se.
Na spolupráci s ikonou světového surrealismu Salvadorem Dalím vzpomíná nejen s úctou, ale i s úsměvem. Třeba když mluví o tom, jak je pro něj v tvorbě důležitá mystika a tajemno.
„Já jsem mystik jak trám a ne abych maloval kvítka ve váze. Už Dalí si dělal srandu z Paula Cézanna a jeho zátiší. Říkal, že ví přesně, kdy si Cézanne koupil nová jablka, kdy mu shnila a kdy musel vyměnit předlohu,“ směje se Kristek.
Mystika, tajemno a magie jsou odpradávna spojené i s pavouky, na které surrealistický umělec nedá dopustit. V Německu dokonce studoval arachnologii a vlastnil jednu z největších světových pavoučích sbírek, ve které měl na čtyři a půl tisíce živých exponátů.
„Pavouci mají se surrealismem hodně společného. My jsme proti nim úplní chudáci. Úžasné je třeba už to, že když některé druhy ztratí nohu, do dvou a půl minut jim doroste. Za všechny ty roky mě ani jeden nekousl. Také díky tomu, že jsem se naučil speciální chvat, kterým se chytají i ti nejzuřivější,“ vypráví Kristek, jehož první sklípkan se jmenoval Anička.
Návrat domů
V komunistickém Československu patřil k takzvaně zakázaným umělcům. To se však změnilo, stejně jako režim, v roce 1989. Rok po listopadových událostech se Kristek vrátil ze světa na jižní Moravu. Tentokrát však ne do rodného Brna, ale do vesničky Podhradí nad Dyjí na Znojemsku. V obci s padesáti obyvateli opravil místní zámeček a dal mu jméno Lubo.
Na přítomnost originálního člověka a umělce ve vesnici upozorňuje třeba kaplička Nymfeum, socha s názvem Kosmicky načasovaná parapyramidální potence či klavírní křídlo přímo na střeše zámečku. „Místní jednou spočítali, že sem díky tomu přijede šedesát tisíc lidí ročně,“ říká Kristek.
Další poklady z Kristkovy dílny mohou zájemci vidět při prohlídkách, kterými provází umělcova přítelkyně a múza Iveta Pavlovičová. Sousedé mají „svého“ umělce rádi. Svérázný výtvarník jim však již nejednou dokázal vyrazit dech. Například při památném happeningu v červnu 2002.
Na konci zhruba čtyřicetiminutového nočního dramatického vystoupení desítky herců za zvuků hlasité elektronické hudby přitáhla šestice mužů v černém žebřiňák s páchnoucí zdechlinou krávy. Tři stovky už tak šokovaných diváků za pár okamžiků lapaly po dechu. Z vyvrženého břicha zvířete se totiž vykroutila igelitová mumie, což nebyl nikdo jiný než Lubo Kristek. Celý od krve a zahalený jen v bederní roušku pak konsternovaným přihlížejícím přečetl svůj manifest, ve kterém zkritizoval přetechnizovanou společnost a zahrávání si s přírodou.
O happening, který sám autor označuje za jeden z nejtvrdších, se dokonce poté zajímali i policisté a veterináři. Žádný problém nakonec neobjevili. Také proto, že kráva nezemřela kvůli happeningu, ale Kristek ji koupil z třebíčských jatek.
Umělec se prý nemusel příliš přemáhat, aby do mrtvé krávy vlezl. „Větší problém než si do ní lehnout mi dělá procházka po ulici se spoustou psích hovínek. Potíž byla jen v tom, že mi krávu přivezli přes den a do večera musela přečkat ve stodole. V tom teple se začala kazit a já potom smrděl čtrnáct dní,“ vypráví umělec. V krávě mu prý jinak bylo pěkně teplo a více než půlhodinu v ní vydržel díky štěrbině, kterou mohl dýchat.
To vše podstoupil kvůli tomu, aby svým happeningem upozornil na problémy dnešní společnosti. Podle Kristka je totiž příliš konzumní a vývoj jde špatným směrem. „Systém je založený na konzumu a přetechnizování. Nejsem proti vývoji, ale ten, který je teď, dělá lidi závislými,“ soudí.
Protest proti přetechnizované společnosti a závislostem, které moderní doba nepozorovaně přináší, je smyslem i jeho probíhajícího projektu Requiem za mobilní telefony. Ten začal přímo v redakci Znojemského Deníku Rovnost loni v dubnu a za víc než rok už Kristek slavnostně provrtal stovky mobilů nejen ve Znojmě, ale i ve Vídni či německém Landbergu.
Svérázný umělec se také před třemi lety rozhodl, že obohatí břehy řeky Dyje o svá jedinečná díla. Na různá místa umístil jedenáct asambláží, soch a plastik v hodnotě několika milionů korun. Takzvaná Kristkova podyjská glyptotéka začíná u pramene Dyje v Panenské Rozsíčce na Jihlavsku, pokračuje přes jižní Čechy, Rakousko, jižní Moravu a končí na soutoku Dyje s Moravou na Slovensku.
Součástí glyptotéky je i dílo Ptačí poslání na rakouském hradě Hardegg, které Kristek vytvořil jako svůj sarkofág. „Má tři patra. V prvním bude po smrti moje tělo, v druhém tělo mé poslední manželky a ve třetím symbolické nástroje, kterými jsem si vyplňoval čas tohoto světa, tedy barvy, štětce, dláta a podobně,“ popisuje avantgardista.
Věčné bdění
Lidé, kteří se s jeho tvorbou setkají, často nedokáží pochopit, kam na své nápady chodí. Kristkovo vysvětlení přesně zapadá do jeho surrealistického světa. „Vždy jsem vycházel ze snů. V noci jsem snil a přitom skicoval. Před časem jsem ale měl podezření, že vůbec nemohu nebo ne〜umím spát, a lékař mi to potvrdil. Doopravdy nespím, ale v podstatě halucinogenuji. U mě vlastně odpadá odpočívací fáze a rovnou se dostávám do takového halucinogenního spánku,“ říká Kristek.
I proto se prý ve svých pětašedesáti letech cítí unavený na velké happeningy. Ten letošní, který plánuje k Janohradu v Lednicko-valtickém areálu, tak prý může být v této dimenzi poslední.
„Šestnáctého srpna je úplněk, navíc je absolutní zatmění Měsíce a ještě bude v konjunkci Jupitera. Taková chvíle se opakuje jen jednou za čtyřiadvacet let. Ten den budu chtít v happeningu vrátit evoluci člověka do vodního skupenství, což je podle mě velká myšlenka. Už teď pracuji na vodních bytostech, které tam budou vystupovat,“ poodhalil Kristek tajemství.
Kromě konce s velkými happeningy ho prý letos čeká ještě jeden velký životní krok. „Už dvakrát jsem se oženil a rozvedl, ale nejspíš jsem se nepoučil. To je vše, co k tomu řeknu. Chytřejší jistě tuší, co plánuji,“ směje se Kristek.