Jak dlouho režírujete dobšické ochotníky?
Jsem tam už pět let, od samotného začátku. Jsem velice ráda, že se podařil záměr založit divadlo dovést do konce, protože se tam sešli skvělí lidé. Zvládáme to skvěle, i přes to, že většina z nich chodí do práce. Ze začátku neměli režiséra, ujala jsem se toho já. Někdo je musí stmelit. V původním souboru bylo šest členů, rozrostl se na dvanáct.

Je jednoduché sehnat herce?
Neřekla bych, že je to jednoduché, či složité. Možná proto, že už fungujeme několik let, mnozí se bojí zeptat, jestli by u nás mohli hrát. Je to hloupost. My vezmeme každého. Záleží to ovšem na tom, jaké mám plány. Když mám pohádku o šesti postavách, je zbytečné nabírat lidi, kteří se třeba vůbec nedostanou na prkna.

Které hry jste se souborem za celou dobu nazkoušela?
Začínali jsme Mrazíkem. Neznala jsem v té době herce, tak jsem si je potřebovala oklepnout. Abych věděla co umí a co dokážou. Byla to humorná dvacetiminutová věc. Pak jsme zkusili Včelku Jámu. Obě věci napsala moje bývalá žákyně z lidušky Lenka Netardová. Zjistila jsem, že s herci můžu poskočit ještě dál, tak jsme nazkoušeli pohádku Strašidlo Bublifuk. Pak jsem zkusila těžší text, a to parodii od Jiřího Suchého Zlatý kolovrat a Bludičku. Vždy se snažím dělat věci, které jsou kratší, protože si myslím, že dlouhé kusy diváky nudí. Hrát dvouhodinovou hru si může dovolit opravdový profesionál.

Co chystáte v nejbližší době?
Plánujeme nacvičit veselohru Hotýlek, kterou napsal pedagog z Lanškrouna pan Střecha. Vystupovali s tím v Dobšicích, já je viděla a moc se mi to zalíbilo. Autor nám nakonec scénář daroval. Je to ale náročnější. Součástí hry jsou i písničky, které ti moji herci musí zvládnout. Hudbu píše Karel Fojtík, kolega z lidušky. Doufám, že se to povede, mohlo by to být moc hezké.

Podle čeho vybíráte hry, které s herci nacvičíte?
Vybírám texty podle toho, co diváky baví. Rozhodně bych nešla do nějakých těžkých divadelních her. Myslím si, že na to nemáme. To prostě musím uznat a odhadnout hranice. Dalším kritériem výběru jsou zkušenosti a zdatnost mých herců.

Už své herce znáte. Odhadnete jednoduše, na jakou roli se hodí?
Musím říct, že mám jednu obrovskou výhodu v tom, že dokážu lidi rychle odhadnout. Jakmile si člověk vezme text, přečte mi dvě tři věty, už vím, kam s ním. Osvědčilo se mi to už u Mrazíka. To jsem ty lidi ještě neznala, typově jsem je ale obsadila tak, že jsem se sama lekla. Jsem ráda, že tento boží dar mám a doufám, že mi ještě dlouho zůstane.

Kde vás mohou lidé vidět?
Poslední dobou jsme se rozjeli do světa. Hrajeme v Miroslavi, Jevišovicích, Hrádku, Únanově či Mikulovicích. Dokonce už volají i lidé, kteří nás viděli hrát a chtějí si nás objednat. Jsme pozvaní i na soutěž divadelních ochotníků, tak doufám, že zabodujeme. Zúčastníme se i letošních Dobšických divadelních dožínek. Na osmnáctého dubna plánujeme reprízu pohádky Čertovy zlaté vlasy, a to ve tři hodiny v dobšické sokolovně a následně Zlatý kolovrat a Bludičku. To od pěti hodin.