V dnešním rozhovoru se ohlíží za svým působením v muzeu, vzpomíná, jak vozil přes oceán Věstonickou venuši a naznačuje své budoucí plány.

Jak dlouho jste Moravské zemské muzeum řídil?
Moravské zemské muzeum jsem řídil od roku 1993, skoro šestnáct let. Je to možná rekord, žádný jiný ředitel asi tak dlouho nevydržel. Po Národním muzeu je to druhá největší muzejní instituce v republice, jak s ohledem na počet zaměstnanců, tak pokud jde o počet sbírek.

Proč jste musel odejít?
Byl jsem odvolán bez udání důvodu, nikdo mi nic nesdělil. To samozřejmě vyvolává možnosti různých spekulací. Posléze jsem někde četl, že nějaký mluvčí vysvětloval, že jsem už byl ve funkci příliš dlouho a začala se projevovat rutina. Pravda je, že tehdejší ministr asi zavedl takovouhle rotaci, současně se mnou odešli i jiní dlouholetí ředitelé kulturních institucí. Jenže pak se změnila vláda a skončilo to.

Do konkursu na nového ředitele jste se hlásil?
Ano, přihlášku jsem poslal. To ale skončilo s tím, že nikdo nevyhrál a ředitelem byl jmenován člověk, který se do řízení ani nepřihlásil, což opět dává prostor spekulacím.

Jak vypadalo muzeum, když jste ho před lety přebíral?
Přišel jsem do instituce, která nebyla v dobrém stavu, panovala tam skupinová nevraživost lidí mezi sebou, docházelo k různým sporům a intrikám. Byla to taky doba restitucí, proto jsme museli zejména církvi vracet několik objektů, kde byly miliony sbírkových předmětů. Náhradní prostory přitom tehdy nebyly žádné. Na poměrně nereprezentativní úrovni byl tehdy i výzkum a vývoj.

Co jste s tím za ty roky udělal?
Doufám, že se mi podařilo z kurátorů udělat opravdový tým, Pokud jde o depozitáře, myslím, že se nám podařil husarský kousek. V době, kdy to ještě nebylo běžné, jsme získali velký vojenský prostor a ten jsme přestavěli na moderní depozitáře, které mají už evropskou úroveň. Tím jsme zachránili sbírky ohrožené restitucemi.
Podařilo se nám také rekonstruovat několik významných historických budov, například brněnský Palác šlechtičen, Ditrichštejnský palác. Dokončuje se oprava jevišovického zámku. Především jsme provedli nákladnou a rozsáhlou rekonstrukci a dostavbu pavilonu Antropos.

Čemu se budete věnovat nyní?
Zatím jsem ve výpovědní lhůtě. Od července nastoupím na nové místo na univerzitní půdě. Chci se věnovat oboru tvorba a ochrana kulturního dědictví s tím, že se zaměřím hlavně na vzdělávání dospělých. Zbývá mi prakticky rok do důchodu, proto tam doufám strávím aspoň rok a pak se uvidí.

Moravské zemské muzeum hostilo a připravilo řadu výstav. Podíleli jste se také na nějakých expozicích, které by viděli návštěvníci ve světě?
Měli několik velkých výstav s dánskou firmou, nejdůležitější byla o vývoji pravěkého člověka „Chybějící článek nalezen“. Měla asi sedm verzí různé velikosti, putovala po Spojených státech, Evropě, Japonsku. Na tu největší jsme zapůjčili Věstonickou venuši.

Věstonická venuše cestovala po světě?
Náš pracovník ji vždy musel přivézt,dohlédnout na její umístění do bezpečností vitríny a pak ji zase převézt do dalšího města, kam výstava pokračovala. Převáželi jsme ji letecky i do Spojených států. V roli kurýra jsem se několikrát ocitl i já.

Jak se převoz takového unikátu zařizuje?
Venuši lze převážet specializovanou firmou s ozbrojenou eskortou v pancéřové schránce. To je vždy nákladné a někdy to ani dost dobře nejde. Další možnost je, že ji poveze velmi nenápadně jeden člověk v kufříku v palubním zavazadle běžnou linkou, aby o tom nikdo nevěděl. Na letištích pak bývají někdy problémy při kontrole, když třeba chtěli zapečetěnou skříňku otevřít. Stávalo se to spíš v Americe než v Praze. Tady každý Venuši zná, Američanům jsem vysvětloval, že je cennější než to letadlo, kterým poletí.

Dají se při práci pro muzeum zažít i další dobrodružství?
Práce pro muzeum může být dobrodružná. Je to zejména případ terénních výzkumů našich badatelů v Jižní Americe. Tam jim šlo i o život, protože se zhoršuje místní situace. Badatelé mají sice přátelské kontakty s místními kmeny, ale operují tam různé polovojenské skupiny, které se pokouší ovládat území. V Kolumbii už se prakticky působit nedá, zhoršují se poměry v donedávna klidném Ekvádoru. Navíc se hodně zpřísňují podmínky pro vývoz jakýchkoliv věcí.
Další problém je vysoká míra korupce. Náš zoolog vyhrál soutěž vypsanou jistou mezinárodní organizací na řešení problému přemnožených koz na Galapágách. Kozy nemají na ostrovech přirozené nepřátele a spásáním trávy ohrožují populaci známých želv.
Náš kolega předložil návrh, jak jim podávat látky, které by způsobovaly neplodnost. Měl vše připravené, dokonce namíchané do ovocných šťáv, ale když doletěl do Ekvádoru, zjistil, že z pomoci nezbyla ani koruna, protože vše si rozdělily místní úřady. Na Galapágy už pak letěl za své.

Na začátku devadesátých let jste byl ředitel Jihomoravského muzea ve Znojmě. Sledujete i jeho vývoj?
Pro znojemské muzeum bylo velkým krokem vpřed získání domu vedle minoritského kláštera. Ten se tím uvolnil pro výstavní a depozitární účely.
To, že jsou pracovny v sousední modernější budově, je pohodlnější pro kurátory a je to také obecně lepší.

A co říkáte na program výstav?
Snažím se chodit na vernisáže, pokud jsem ve Znojmě. Některé nové expozice jsou pěkné. Hodně se mi líbí například stálá výstava starého umění v Domě umění. Na druhé straně se domnívám, že pokud jde o výstavy výtvarného umění, muzeum ztratilo odchody několika lidí. Už tu nevidím někdejší progresivní tendenci vystavovat ty nejzajímavější umělce.
Počátkem devadesátých let jsme přitom byli jedním z prvních muzeí či výstavních síní, které vystavovaly Davida Černého. Všichni víme, že se z něj stala velmi slavná osobnost, včetně Entropy.
Stejně tak jsme jako jedni z prvních vystavovali Martina Velíška. Můžeme sledovat, jak jde hodně nahoru, dělá velmi vynikající animované filmy, ilustrace k Babičce.
Obávám se, že dnes tu tahle snaha představovat budoucí hvězdy není. Krásné expoziční prostory by se přitom mohly opět použít k prezentaci mladých provokujících autorů.