V jaké fázi je momentálně rozhodování o pokračování žen v krajském přeboru?

Je to v jednání. Plánovaly jsme, že soutěž nepřihlásíme, ale přišly signály od vedení klubu, že se snaží přitáhnout zpět bývalé hráčky a ty, které odešly. Máme asi měsíc, abychom se rozhodli, zda soutěž přihlásíme. Pokud ano, určitě z poloviny obměníme kádr, aspoň osm nových hráček přijde.

Jak moc by vám krajský přebor scházel?

Bez přestávky na mateřskou hraju volejbal od jedenácti let. Moc by mi chyběl, bude škoda až ostuda, pokud v Příměticích ženy skončí. Klub se snaží udělat maximum, aby soutěž udržel, než dorostou juniorky. I pro ně by to byla ztráta motivace.

Hledáte i vy novou motivaci?

Letos to byla spíš demotivace. Holky netrénovaly a vedla jsem je jen při zápasech. Když přijdou na trénink ve čtyřech, je to špatné.

Letošní sedmé místo berete jako velké zklamání?

Spokojená nejsem, protože představy byly na začátku ročníku jiné. Samozřejmě jsme mohly i spadnout, v listopadu a prosinci to vypadalo, že jsme na cestě k sestupu. Úspěch je, že jsme se udržely, ale čekala jsem víc.

Boj o medaili?

Byly jsme loni první, tak jsem očekávala, že do třetího místa to vyjde. Potom už mi bylo jasné, že budeme bojovat o udržení.

Co nakonec rozhodlo, že strašák sestupu se vám vyhnul?

Povedlo se pár zápasů. Vždycky podle sestavy, kdo zrovna jel, komu se chtělo hrát. Některé holky jezdily na každý zápas a chtěly mít také někdy volno. Už jezdily i s odporem.

Nedostatek hráček vidíte jako největší problém?

Určitě. Odjezdily jsme soutěž v devíti. Některé týmy měly podobné problémy, ale většina má víc hráček. Loni nás extrémně víc nebylo, ale tehdy to časově holkám nevadilo, studovaly a neměly práci. Teď nastoupily do zaměstnání a měly toho plné brýle.