VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Matoušek: Mohu jen říci, že mi to víc dalo, než vzalo

Znojmo /ROZHOVOR/– Jan Matoušek je odhodlaným sportovcem s ohromnou chutí do života. Nehoda, při které utrpěl zranění míchy a následně i handicap na celý život, jej však posunul dále než jsou mnozí zdraví lidé. O nejvyšších sportovních metách snil vždy, na olympiádě si zahrál v národním týmu sledge hokejistů. Především však vyhrál boj sám se sebou, který na něj po autonehodě čekal. 

27.3.2014
SDÍLEJ:

Jan Matoušek při svých rozmanitých sportovních aktivitách. Foto: Archiv Jana Matouška

Následků se nezalekl a kromě sledge hokeje se věnuje boxu, florbalu, lyžování i cyklistice. Dalším handicapovaným lidem by tímto rozhovorem rád pomohl v seberealizaci a odbourání strachu se sportem začít.

Co se vám vlastně stalo?

Hrával jsem hokej tady za znojemské Orly. Byl jsem brankář. No a jednoho dne po tréninku jsme se rozhodli se spoluhráčem a dvěma kamarádkami, že si zajedeme večer na výlet, a do cíle jsme už nedojeli. U Čejkovic jsme měli autonehodu, kde jsem nezvládl řízení. Neznalostí terénu jsem nezvládl zatáčku a skončili jsme mimo silnici.

Jaké to pro vás mělo následky?

Já jsem při té nehodě utrpěl zranění páteře, poranění míchy a mnohočetná vnitřní zranění. Podotýkám, že jen proto, že jsem nebyl připoutaný. Naštěstí se nikomu jinému nic nestalo, takže to bylo takové spravedlivé. Já jsem zavinil nehodu, já jsem si to odnesl. Stalo se mi to chvilku po osmnáctinách na konci letních prázdnin, kdy mě ještě řidičák na auto pálil na zadnici. Byl jsem mladý, nevyježděný a měl jsem rychlé auto.

Jak jste čas po autonehodě prožíval?

Byl to boj, těžké chvíle. Když jsem se probudil z umělého spánku, tak jsem si toho moc nepamatoval. Autonehodu si nepamatuji doteď. Tam je prostě výpadek. A když jsem začal trochu komunikovat, tak mi moji rodiče řekli, že jsem se vyboural. A v té chvíli jsem si už uvědomoval, že je asi průšvih, protože jsem necítil nohy. Ale říkal jsem si, že to bude úplně v pohodě, tak jako si to říká každý na začátku.

Co na tom všem bylo nejtěžší?

Nejhorší bylo si připustit, že to tak prostě může zůstat, a to se mi opravdu dlouho nechtělo. Ležel jsem asi čtrnáct dní na ARO, pak mě přeložili na spinální oddělení, což je speciální oddělení pro poranění míchy a pohybového aparátu. Tam jsem ležel dva měsíce, kde jsem se pomaličku zotavoval, sedal jsem si na vozík. Zlepšoval jsem se a uzdravoval. Až jsem byl na tom tak dobře, že lékaři řekli, že mohu jet dál do rehabilitačního ústavu.

Jak probíhala další léčba?

Převezli mě do rehabilitačního centra v Košumberku, kde jsem strávil půl roku. Poté jsem ještě jel na dva měsíce na Slovensko. Takže když to shrnu, dá se říci, že jsem strávil rok života po nemocnicích a rehabilitačních centrech. Přiznávám se, že to nejhorší bylo asi začlenit se zpět. Ze začátku se mi nechtělo ven mezi lidi, ale díky velké opoře ze strany kamarádů i rodiny jsem to měl hodně usnadněné.

Můžete odkrýt své pocity?

Následovaly takové ty stavy, kdy vnímáte, že na vás lidé víc koukají, což je nepříjemné, ale přirozené. S tím se člověk musí trošku poprat. A ono to jde, když se člověk kousne a dá najevo, že je úplně normální, jen prostě při chůzi sedí.

Kdy jste si tedy uvědomil, že už chodit nebudete?

Já už to sice tušil i dřív, ale nesmířil jsem se s tím. Přiznal jsem si to až v tom rehabilitačním ústavu. A to byl první okamžik, kdy jsem nad tím začal přemýšlet a upadl jsem do malé deprese. Přišla sebelítost, ptal jsem se sám sebe proč zrovna já, tak mladý, přišlo mi to nespravedlivé v tu chvíli. Ale s odstupem času mohu říct, že mi to víc dalo, než vzalo.

Co vám pomáhalo?

Kontakt s lidmi v rehabiliťáku. Říkal jsem si, ty jo, ale já odsud taky nemusím odejít ale odjet. Ten první týden byl strašně těžký. Brečel jsem, nevěděl jsem, co mám dělat. Ale pak jsme s klukama šli třeba na pivo, popovídali si, začalo to být pro mě lepší. A postupem času se to prostě samo srovnávalo. Nejvíc mi pomohla rodina, přátelé a i to, že jsem měl práci.

Kdy přišla první myšlenka vrátit se k hokeji?

To mě napadlo už v rehabiliťáku. Měl jsem o sledge hokeji už povědomí. I osobně jsem se s mými současnými spoluhráči setkal ještě v době, kdy jsem si nosil betony přes rameno.

Začínal jste ve Zlíně, jak jste se tam dostal?

Může za to kamarád hokejista ze Znojma, od kterého jsem získal kontakt na sledge hokej do Zlína. V podstatě mě do toho navedl on a musím se přiznat, že mě k tomu lanařil rok. A to proto, že jsem se bál, tak jako se teď bojí všichni ostatní po úraze začít hrát, že by mi mohla být u ledu zima, že bych mohl nachladnout, mít problémy s ledvinami nebo s močovým měchýřem. Ale po zkoušce na ledě to tak prostě není. Když se člověk hýbe a maká, tak se tak zahřeje, že má nohy, které jsou nehybné, také teplé.

To byl tedy první sport po nehodě?

Nebyl, prvně jsem plaval. Ale myslím si, že na vyjmenované komplikace, ze kterých bývá strach, to je asi ještě horší. Bral jsem plavání jako rehabilitaci, byla to pro mě výzva. Takže jsem rok nebo dva plaval a zároveň s tím už jsem začal i šťourat do toho sledge hokeje. A uvědomil jsem si, že mě hokej naplňuje mnohem víc.

Byl vám handicap ve sportu překážkou?

Je paradoxní, že když má člověk handicap, tak se ke sportu dostane snáz a může v něm být dobrý více, než když je zdravý. Je to dané tím, že handicapovaných lidí není tolik sportovců. A když má člověk třeba dobrý handicap nebo trošku talent k danému sportu, tak ty možnosti prostě jsou a takový sportovec začne brzy vynikat. Hlavně ten handicap otevře jisté brány. Ne každý si třeba může dovolit jet na hory jako zdravý člověk, ne každý si může dovolit jít hrát tenis, ping pong, florbal, basketbal, hokej atd.

Jak jste se tedy dostal do reprezentace?

Začal jsem trénovat ve Zlíně a postupně mě trenér dosazoval i do zápasů. Pak se začala skládat reprezentace pod vedením Tomáše Zelenky a já jsem dostal pozvánku. Snil jsem o tom. A od té doby jsem tam byl. Teď už v ní bohužel nejsem, ale strávil jsem v ní šest a půl roku.

Jakých úspěchů jste v ní dosáhl?

Náš první turnaj jako nově poskládané reprezentace byl v roce 2007. Šlo o mistrovství Evropy v Itálii, kde jsme skončili překvapivě druzí. Čímž jsme si zároveň na sebe ušili bič, protože když jsme na Evropě skončili druzí, tak jsme jeli na mistrovství světa skupiny B do Ameriky. Tam jsme se chtěli dostat do finále, které nám zajišťovalo postup do skupiny A. Skupina A už se účastní paralympiády. Řekli jsme si, že když jsme to takto nastartovali, tak už to také musíme udržet. Což se nám podařilo, do finále jsme se dostali, postoupili jsme do skupiny A, což bylo v roce 2008. Následující rok se konalo mistrovství světa tady v Ostravě. A na poslední chvíli jsme se dokázali kvalifikovat na paralympiádu.

Paralympiáda je tedy váš splněný sen?

Ano. Letěli jsme do Vancouveru na paralympiádu, kde jsme obsadili páté místo. Poté následovalo mistrovství Evropy, kde jsme zase skončili druzí. Přišlo mistrovství světa v Norsku a to už bylo pod vedením nového trenéra. A tam jsme skončili čtvrtí. V následující sezoně jsem byl z reprezentace vyřazený.

Přišel jste tedy o jeden z vašich cílů?

Ne, sledge hokej není jen o reprezentaci, ale hraje se především pro sebe, a to se dá kdekoli. U nás se hraje sledge hokejová liga, která je myslím hodně kvalitní. V České republice je registrovaných osm týmů, ze kterých tedy dva nehrají. Hrajícími je Studénka, Olomouc, Zlín, Pardubice, Praha a Karlovy Vary.

Je to náročné, trénovat ve Zlíně?

Do Zlína dojíždím minimálně jednou týdně na tréninky a pak se vlastně o víkendech hrají zápasy doma nebo venku. Nikdo z nás se tím vyloženě neživí, ale všichni k tomu pracují či studují. Pro nás je hrozně důležitá finanční podpora. Já kdybych neměl sponzory, které sháním tady v okolí Znojma, a kdyby mě i město Znojmo nepodpořilo, tak bych se sportu nemohl věnovat.

Popíšete váš týdenní rozvrh sportu?

Liší se mi v létě a v zimě. V zimě je pro mě číslo jedna hokej, takže v pondělí je nějaký hokejový trénink, třeba i tady ve Znojmě se zdravými amatéry. To mi jako gólmanovi strašně moc dává. Když není hokej, tak je box, pokud se cítím fyzicky dobře. V úterý spíše v sezoně relaxuji, když končí hokejová sezona, tak sedám do sportovního vozíku a jezdím trénovat florbal do Brna k Buldokům. Středa je většinou boxová a nebo se do toho vplete zase hokej, kterému já dám vždy přednost. Ve čtvrtek mám pravidelný trénink se sledge hokejovým klubem ve Zlíně. V pátek si většinou oddechnu, nebo do toho zařadím nějakou rehabilitaci, protože tělo dostává celý týden zabrat. A o víkendu jezdím na zápasy podle rozpisu se Zlínem.

A v létě vypadá jak?

To se věnuji letní přípravě na sledge hokej, abych byl fyzicky připravený do další sezony. Většinou omezím box a zahrnu do toho plavání. Navíc jsem začal zkoušet nový relaxační sport „vejk", což je lyžování na vodě, a jezdím na něj tady kousek do Pasohlávek. A když to vyjde, tak ještě jezdíme v zimě s přítelkyní na hory, kde lyžuji. A v létě zase na vodu sjíždět řeky.

Ohromně nabitý program, jak to zvládáte s prací?

Jsem zaměstnaný na tříčtvrteční úvazek na Excalibur City jako sekuriťák na centrále, kde sleduji kamery a vydávám klíče. Čímž bych rád svému zaměstnavateli poděkoval, protože mi často vychází vstříc, když se potřebuji účastnit nějakého zápasu či soustředění. Navíc mi můj zaměstnavatel přispívá na sport nejen výplatou, kterou dostávám, ale také sponzorským darem.

Jak vás napadlo začít boxovat?

K boxu jsem se dostal u jednoho kamaráda ve sklepě, který tam měl pověšený pytel. Tenkrát se mě zeptal, jestli si to nechci zkusit, a ukázal mi základní údery. A tak jsem začal bušit do pytle a zjistil jsem, že je to dobré, že se u toho člověk zapotí a vyřádí se. Takže jsem se učil novému sportu, který má také svá specifika.

To je dost netradiční pro vozíčkáře, nemyslíte?

Ano, mnoho lidí si klepe na čelo, jestli jsme vůbec normální. Že jsme po úraze a ještě se k tomu navzájem mlátíme. Ale musím říct, že je to sport nový, jiný a zábavný. A navíc v něm mám tu výhodu, že nemusím nikam dojíždět, tak jako třeba za hokejem. Můžu boxovat tady v Boxing clubu Řešeto, který má bezbariérový přístup, což je pro nás vozíčkáře úplně nejvíc.

Chtěl byste dodat odvahu i dalším handicapovaným, kteří by chtěli sportovat?

Rád bych něco vzkázal všem, kteří mají nějaký úraz, omezení či handicap. Já razím tvrzení, že když se chce, jde všechno. Takže vy všichni co chcete sportovat, ať už s jakýmkoli handicapem, a máte z toho obavy, tak to nezabalte před tím, než to vyzkoušíte. Dejte tomu čas, je třeba se s tím poprat. Já vám zaručuji, že když tomu tu šanci dáte, tak vás to opravdu posune. Posune vás to nejen do aktivního života, ale také se můžete seberealizovat. Je to ohromný nakopávač.

Autor: Romana Černá

27.3.2014 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Opatření proti žloutence v Brně trvají dál, konec epidemie je v nedohlednu

Ilustrační foto.

Zvýšené nebezpečí vzniku požárů končí. Hejtman výstrahu odvolal

Novou školku chystají v Šanově. Nevyhovující budovu dělníci zbourají

Jižní Morava – Do provizorních tříd zamíří za dva týdny děti v Šanově na Znojemsku a v Kostelci u Kyjova na Hodonínsku. Jejich dosluhující školky totiž čeká demolice a místo nich obce připravují stavbu nových. V Šanově zastupitelé schválili výběr firmy, v Kostelci radnici ještě čeká shánění zbytku peněz.

Taxikářům bez průkazu nově hrozí až stotisícová pokuta

Jižní Morava – Novela upravuje postihy taxikářů a je zaměřená proti provozovatelům takzvané černé taxislužby, tedy jízdy bez platného průkazu. Těm hrozí pokuta až sto tisíc korun. Oficiálním taxikářům, kteří služby předraží nebo nepoužijí taxametr, pak hrozí okamžité odebrání průkazu.

Vstup do EBEL byl správný krok, říká po šesti letech manažer Orlů Veselý

Znojmo /ROZHOVOR/ - Vstoupí už do sedmé sezony EBEL. Hokejisté znojemských Orlů se v této mezinárodní soutěži zabydleli, pravidelně hrají play-off a zviditelňují se i z marketingového hlediska. „Troufám si tvrdit, že pokud se nám podaří přilákat ještě jednoho či dva větší partnery, jsme schopní se s touto dodatečnou podporou pravidelně umisťovat v první čtyřce soutěže,“ věří dvaatřicetiletý Petr Veselý, jenž je manažer Orlů od jejich vstupu do EBEL.

Smrt na přejezdu: policie dál vyšetřuje. Zraněná dívka je stabilizovaná

Znojemsko /ANKETA/ - Čtyři mrtví, šest zraněných, z toho čtyři děti. Jak už Deník Rovnost informoval, dvě tragické víkendové nehody se staly nedaleko Znojma v rozmezí osmačtyřiceti hodin.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies. Zrušit oznámení