Mezi nejlepší stovkou mladých světových golfistů skončil v její polovině. „Byla to skvělá zkušenost. Poznal jsem hru pod velkým tlakem, v jiném prostředí a podmínkách. Jsem rád,“ hlásil usměvavý Milan Vantuch.

Jak vůbec vypadala vaše příprava na univerziádu?
Hlavní příprava začala až na místě. Naštěstí jsme letěli dostatečně dopředu, takže bylo hodně času na aklimatizaci. Museli jsme si zvyknout na vysoké teploty a vlhkost.

A co podmínky pro samotný trénink?
Byl jsem z nich mírně zklamán. Tréninkové zázemí nebylo dostatečně velké a ani kvalitou se úplně nepodobalo hřišti. Na něj samotné nás pustili jen dva dny před soutěží.

Takže ve vašem výkonu mohl hrát roli i fakt, že jste šel na neznámé hřiště?
Možná ano, ale na to bych se nerad vymlouval. Všichni golfisté a golfistky měli stejné podmínky.

Kolik startovalo v mužské kategorii hráčů?
V mužích bylo téměř devadesát golfistů a u žen to bylo tuším něco přes sedmdesát. Vzhledem k náročnosti hřiště jsem s výsledkem dost spokojený.

Úvodní kolo vám ale přeci jenom nevyšlo…
To je pravda, první den byl špatný. Nefungoval mi driver, takže jsem ztratil tři míče, a to pro mě znamenalo hned o šest ran navíc. Nemůžu opomenout ani nervozitu.

Co vám na univerziádě vůbec nešlo a naopak, o co jste se mohl vždycky opřít?
Hlavně driver. Hřiště bylo dost úzké a chyba většinou znamenala ztrátu míče nebo těžké vyklepávání z kdejakých keřů. Začal jsem tedy hrát mnohem víc takticky. Používal jsem kratší hole na první odpaly, čímž jsem měl horší pozice na skórování, ale zase jsem tak eliminoval plno ran navíc. Opřít jsem se mohl o železa a o krátkou hru kolem greenu.

Na jakém jste vůbec hráli hřišti?
Celý resort se jmenoval Mission Hills. Jde o největší golfový klub na světě, který má dohromady přes dvě stě jamek. Bohužel jsme neměli tu možnost vidět víc než dvě osmnáctky, na kterých hráli muži a ženy. My jsme hráli na hřišti World Cup, designovaném golfovou legendou Jackem Nicklausem. Hřiště bylo dlouhé, úzké, všude plno písečných překážek a menších greenů.

Jak jste si tedy celý několikadenní podnik užil?
Byla to opravdu velkolepá akce. Mám nespočet zážitků, kde největším byl zahajovací ceremoniál. Jeden den jsme si zařídili lehčí trénink a byli se podívat například i na basketbalu. Museli jsme trochu bojovat, protože naše karty nám neumožňovaly se dostat jinam než do vesnice nebo na golf. Vždy se nám ale podařilo dostat tam, kam jsme potřebovali.

Organizace byla tedy precizní?
Všude bylo vidět, kolik let se museli na tuto událost připravovat. Snažili se mít vše pod kontrolou. Starala se o nás spousta dobrovolníků. U všech sportovišť i u vesnice byly kontroly, kterými procházeli jak diváci, tak většinou i samotní sportovci.

I zázemí mělo vysokou kvalitu?
Bydleli jsme v univerziádní vesnici, kde se nacházelo obrovské fitness centrum s bazénem, stravovací dům, administrativní budovy nebo kulturní dům. Na většinu soutěžních míst, čímž myslím haly, stadiony i golfová hřiště, se muselo dojíždět kolem pětačtyřiceti mi­nut.

Dala vám univerziáda něco, co si vezmete s sebou do své další kariéry?
Nabral jsem zde spoustu zkušeností. Viděl jsem, jak hrají hráči z celého světa. Poznal jsem hru pod nesmírným tlakem, a také v naprosto odlišném prostředí a podmínkách. Bylo to zkrátka něco, o čem jsem do té doby jen slýchával.

Máte v kapse z pobytu nějakou úsměvnou historku?
Den před odletem jsme se ještě jednou chtěli podívat na nějaký jiný sport a jediný možný byl zrovna zápas basketbalistek o deváté místo proti Číňankám. Tak jsme došli k autobusu a zeptali jsme se, jestli jde o zápas Česká Republika versus Čína. Řidič nám kývnul hlavou. Tak jsme jeli asi hodinu na stadion. Když jsme dojeli, objevil se před námi zápas Finsko – Brazílie. Zasmáli jsme se tomu, sedli do jiného autobusu a jeli zpět. Byly to příjemně strávené dvě hodiny.