„No, to víte, musím si dávat pozor. Nerad bych někde definitivně ztuhnul,“ s nadsázkou začíná devětapadesátiletý kanoista Milan Janeček.

Zhruba před rokem oslovil svého o šest let mladšího kolegu, jestli by s ním nejel závod na světovém šampionátu. „Musel jsem ho dlouho přemlouvat. A vidíte, vyplatilo se,“ usmívá se Janeček.

Oba závodníci dokázali nemožné. Na světovém šampionátu veteránů v maďarském Szegedu se postavili na start dvou závodů kategorie K2. Na dvoukilometrové trati skončili čtvrtí, dvoustovku vyhráli. „Pro nás je to obrovský úspěch. Jeli jsme tam s cílem zajet maximu, že z toho bude zlatá, to jsme ale nečekali. Navíc oproti ostatním trénujeme v dost amatérských podmínkách. Takoví Američané nebo Španělé na lodi stráví třikrát více času než my,“ přidal se profesionální masér František Brychta.

A to nebyl jediný hendikep, se kterým se museli znojemští mistři světa vypořádat. „Vzhledem k tomu, že jsme oba různě staří, museli jsme startovat v kategorii toho mladšího z nás. Náš věkový průměr tak byl mnohem vyšší než u našich protivníků,“ dodal Brychta.

Ten musel kvůli kanoistickému šampionátu hodit na druhou kolej i zálibu v dračích lodích, které byly v ten samý termín na mistrovství Evropy v Kyjevě. „Pro mě to nebylo těžké rozhodování. Kanoistika je o něčem jiném než dračí lodě. Pro mě je to srdcová záležitost,“ vysvětluje Brychta, který měl ve své kariéře pauzu od kanoistiky na dlouhých třináct let.

Ani jeden ale ve svém pokročilém věku nepociťuje, že by měl s aktivním sportováním přestat. „To víte, že jsme občas terčem popichování. Že bychom měli ve svém věku dělat něco méně fyzicky náročného. Musíme na sebe při tréninku dávat pozor, abychom to nepřehnali. Máme taky svoje rodiny. Doma už si ale zvykli,“ zakončuje Janeček.