Neuwirth: Sport pro mě nebyl koníček, ale kůň

Jedním ze tří novopečených členů síně slávy znojemských sportovců je dvaasedmdesátiletý Karel Neuwirth. Narodil se v Bedřichově na Jihlavsku, ale už jako dítě se s rodiči přestěhoval do Znojma. Celý svůj život se věnoval sportu nejen jako funkcionář, ale také jako aktivní sportovec.

Nyní je dlouholetým předsedou okresního atletického svazu, funkcionářem atletického oddílu a místopředsedou výkonného výboru okresního tělovýchovného sdružení.

Vy jste se vlastně celý život věnoval sportu?
Profesionálně pracuji ve sportu od roku 1967. Začal jsem dělat metodika okresního výboru Českého svazu tělesné výchovy, pak jsem působil jako tajemník tělovýchovné jednoty Znojmo. Pokračoval jsem jako vedoucí trenér atletického tréninkového střediska mládeže. Když byla tato střediska v devadesátých letech zrušena, učil jsem v hokejových třídách na základní škole na Václavském náměstí ve Znojmě. V důchodu jsem pracoval jako tajemník okresního fotbalového svazu. Asi nějakých deset let.

Jak fungovalo tréninkové středisko mládeže?
Nejprve se zakládaly sportovní třídy na základní škole na ulici Mládeže. Učitelé Karel Kafka a Pavel Lampart tyto třídy vedli. Na jejich dobrém fungování měla tehdy podíl i ředitelka školy Josefa Šarešová. Spolupracovali jsme a děti, které u nich byly dobré, přecházely potom do tréninkových středisek mládeže. A pokud i zde měly kvalitní výkony, šly do vrcholových středisek mládeže mimo Znojmo. Ve Znojmě to byli třeba běžkyně Petra Pokorná, diskař Libor Duchoň, sprinter Ivoš Rýznar, výškařka Iva Kopaničová.

Znamená to, že se vám ve Znojmě dařilo vychovávat republikové reprezentanty?
Ano, mnoho z nich se dostalo do české reprezentace. Společně se mnou pracovali v tréninkovém středisku Pavel Trnka, Mirek Vocílka, Karel Bernard, Luboš Dvořák.

Vedle toho, že jste měl funkce ve sportu, jste i sám hodně sportoval?
Hrál jsem závodně volejbal a košíkovou. Házel jsem diskem a koulí. Ve volejbalu jsme s dorosteneckým týmem Valtic vyhráli republikový přebor. Potom jsem ho hrál na krajské úrovni a nakonec jen nějakou znojemskou městskou soutěž. Skončil jsem s ním brzy, stejně tak s basketbalem. Měl jsem toho moc. Ale atletiku jsem dělal hodně dlouho.

Jak jste se ke sportu dostal?
Otec měl od pětačtyřicátého roku pronajatou restauraci v sokolovně ve Znojmě. Lítali jsme tam s kluky, dělali různě sporty a tam se to tak nějak vlastně dalo dohromady.

Své děti jste vedl ke sportu?
Dcera závodně plavala. Byla v nominaci na olympijské hry v Moskvě, ale asi půl roku před Olympiádou si utrhla meniskus v koleni a nikam se nedostala. Syn dělal závodně atletiku, už se jí nevěnuje. A jeho syn, můj vnuk, dělá lukostřelbu. Vloni byl v kategorii žactva vyhodnocený jako nejlepší v republice. Říká se mu ze srandy Karel čtvrtý, protože už je čtvrtým pokračovatelem tohoto jména v našem rodu.

Vy jste se zasloužil o to, že je na znojemském stadionu běžecká tartanová dráha...
Na tom mělo podíl víc lidí. Začali jsme na tom pracovat s bývalým tajemníkem okresní tělovýchovné jednoty Jardou Štěpánem. Podařilo se nám získat peníze z ministerstva školství. Potom do toho šli další spolupracovníci a zapojilo se i město a kraj.

Přišli jste ale o odlehčovací hřiště vedle stadionu...
Tím, že se udělalo na odlehčovacím hřišti kluziště, jsme o něj přišli. Bojovali jsme proti tomu. Seděli jsme tehdy s bývalým starostou Petrem Nezvedou a říkali mu, ať je udělají u bývalých bazénů u lázní, protože tam dodnes nic není, leží to ladem. Tenkrát nám řekli, že tam bude nějaký areál pro cyklokros. Na odlehčovacím hřišti jsme měli udělané kruhy na házení, vrhačskou klec. To se všechno odstranilo.

Plánovali jste udělat toto hřiště jinde?
Chtěli jsme je u učňovské školy na Přímětické. Byl vypracovaný projekt, ale vyšlo by to na nějakých šest milionů. Peníze na to nejsou, a tím to všechno skončilo.

Jak to vypadá nyní s atletikou ve Znojmě?
Oddíl má teď ke sto členům. Problémem jsou ale trenéři. Sháníme, kdo by z těch starších šel trénovat. Máme tam nadějné atlety ve sprintu a vytrvalostním běhu. Někteří hostují i v prvoligových Vítkovicích.

Letos jste byl uveden do síně slávy sportovců Znojemska. Jak jste to vnímal?
Je to vyznamenání a ocenění za celoživotní práci. Kdyby mi to žena netrpěla, tak bych to nemohl dělat, protože sport nebyl koníček, ale kůň.

Říká se o vás, že jste velice zodpovědný a že na vás bylo vždy spolehnutí...
Když člověk něco dělá a chce to dělat pořádně, tak mu nic jiného nezbývá. Jinak, ať jde od toho a věnuje se tomu, co ho baví. Když něco rozděláte a nedotáhnete to do konce, tak je to na nic.

Co vám sport během života dal?
Na jedné straně mi prospěl zdravotně, na druhé mě i zdravotně poškodil, protože teď mám nové obě kyčle a problémy s páteří. Ale kdo je nemá? Dal mi dobré kamarády, výborný kolektiv. Kromě těch, které jsem již zmínil, to byli ještě Josef Šoba, Jiří Mikulič a lékař Ivan Dojčár. Mám krásné vzpomínky.