Od dětství mu učaroval volejbal. Obětoval mu celý život. Za měsíc osmapadesátiletý rodák z Kravska hrál od patnácti let s muži okresní přebor, na vysoké škole skočil rovnýma nohama do druhé ligy. Hrál však i extraligu mužů. Jako trenér vychoval stovky volejbalistů. Na dnešní mládež, jak sám přiznává, nemá metr. „Nebudu nikoho prosit, aby hrál,“ říká smutně Vocilka.

Bělovlasého urostlého sympaťáka dnes už mohou lidé u volejbalových hřišť potkávat jen v roli diváka. „Trénoval jsem všechny skupiny žáků. Zpočátku sportovní třídy, které byly řízené TJ Znojmo. Před časem se trochu změnily podmínky řízení, kdy mladí volejbalisté nejsou závislí na jedné škole. Dnes v tom sportovní třídy jako takové nefigurují. Můžete mít pět lidí na Mládežce, pět na Pražské a to vše je zařazeno ve sportovním středisku,“ přibližuje nedávné změny řízení volejbalového žactva Vocilka.

Změny v řízení však nebyly důvodem k odchodu do volejbalového důchodu. „Velmi nerad slevuji z tréninku a z morálky. Dnešní mládež je trochu jiná a já těžce nesu to, že mladý, šikovný kluk nechce trénovat. Byl jsem zvyklý na to, že když jsem někomu zakázal jít na trénink, nebo jsem pohrozil, že někoho vyhodím, tak ti dotyční brečeli,“ vzpomíná Vocilka.

Snad posledním hřebíčkem do pomyslné rakve v trénování byl letošní ročník Českého poháru. „To je jakási extraliga žáků. Měli jsme smůlu. Byli jsme republiková špička, přestože jsme jedinkrát nehráli v kompletní sestavě. Kluci byli stále nemocní. Přes všechny problémy jsme skončili druzí. Pak jsme se dozvěděli, že dva kluci nebudou hrát republiku. Přišli za mnou, že by raději nejeli. Věděl jsem, že i kdyby nám to nesedlo, byli bychom nejhůř čtvrtí. Jenže kluci chtěli vyhrát anebo nic,“ posteskne si trenér.

Přísný trenér se rozhodl odejít. „Prostě nemám náturu na to, abych za klukama chodil a prosil je, aby hráli. Já bych se za republiku rval a také ostatní trenéři by si určitě vážili kluků, když by viděli, jak bojují, přestože nám někteří chybí,“ říká Vocilka.

K odchodu přispělo i trenérovo nejbližší okolí. „Abych byl upřímný, pomohli všichni okolo včetně mých synů. Totiž ti, kteří by podle mých představ mohli dělat profesionální volejbal, se na mne vykašlali. Prostě se jim do toho nechce. No a já chtěl vždycky dělat výkonnostní volejbal,“ uzavírá Vocilka.