První společnost s.r.o. vznikla před dvaceti lety

Z původně rodinné firmy se stala moderní společnost zaměstnávající až osmdesát lidí s ročním obratem kolem dvou set milionů korun. V jejím čele zůstali dnes z původních sedmi majitelů tři. Jiří Fuchs, Jiří Modráček a Josef Molík.

„Společnost Polytrans byla právě šestadvacátého června 1990 zapsána do obchodního rejstříku v Brně. Od tohoto data se odvíjí i dnešní oslava naší firmy,“ říká Josef Molík.

Kdo firmu zakládal?
Původně nás bylo sedm společníků, z toho tři z bývalého ČSAD Znojmo, další čtyři ze Zemědělského družstva Vrbovec. Všichni byli nespokojení s vývojem, jaký v jejich firmách po listopadu 89 byl, a proto jsme se společně rozhodli, že začneme podnikat. Všichni jsme se navzájem znali. Čtyři společníci, původně z JZD, postupně odešli a dnes jsme zůstali tři z někdejšího ČSAD.

S čím jste v roce 1990 začínali?
Začínali jsme obchodem s počítači, což byl tehdy velmi lukrativní obchod, a s dřevěnými přířezy, ze kterých se v Itálii, Německu a Rakousku dělaly parkety. Samotnou dopravu jsme začali dělat s jednou starou Avií, pak jsme si pronajali dvě auta Liaz a postupně jsme se rozšířili k dnešním pětatřiceti kamionům a třem menším nákladním autům do dvanácti tun a několika dodávkám.
Od začátku jsme inklinovali především ke kamionové dopravě, protože tu jsme do té doby dvacet let dělali. Zaměřili jsme se tedy hlavně na mezinárodní kamionovou dopravu, celní služby, opravy nákladních aut a skladování.

V jakých prostorách firma podnikala?
Začínali jsme v bývalé stolárně prosiměřického státního statku v Suchohrdlech. V jedné místnosti bylo všechno od šatny pro dělníky až po kancelář. Pak jsme nějaký čas měli pronajaté kanceláře v Agrodomě a nakonec jsme v roce 1992 koupili již polorozpadlý Červený dvůr v Suchohrdlech. Zde jsme dodnes. Celý areál jsme opravili, v roce 1994 se do něj nastěhovali a postupně tu vybudovali zázemí pro kamiony včetně parkovišť.

Jak se společnost vyvíjela, co se týče počtu zaměstnanců?
Začínali jsme v sedmi společnících plus od některých ještě ve firmě pracovaly i manželky. Celkem nás bylo jedenáct. Počet zaměstnanců postupně narůstal až na sto padesát v době, kdy jsme šili vložky do bot. Nyní u nás pracuje pětasedmdesát až osmdesát zaměstnanců.

Jaký máte obrat?
My jsme nic neprivatizovali, nepřišli jsme do hotového. Na rozjezd jsem dokonce musel zastavit dům, aby nám banka půjčila. To už bych dnes neudělal. Tehdy byl problém i dvacetitisícový příspěvek za každého člena společnosti s ručením omezeným. Za každou oblast podnikání jste pak museli složit dalších sto tisíc a my začínali se třemi oblastmi.
V prvním roce byl obrat prakticky nulový, dnes jsme na sto osmdesáti až dvou stech milionech korun obratu ročně při zhruba dvaceti zapsaných činnostech podnikání.

Zasáhla vás v posledních letech hospodářská krize?
Doprava je na jakékoliv výkyvy na trhu vždy hned první na ráně. My jsme závislí na tom, jestli se dováží a vyváží. Pokud stagnuje průmysl, tak to doprava pocítí okamžitě. Takže pokud politici ještě v prosinci roku 2008 tvrdili, že my jsme ostrov, kterého se krize nedotýká, tak jakýkoliv dopravce ji cítil už od září.

Jak vidíte budoucnost firmy?
Jako spolumajitel musím říct, že ji vidím v růžových barvách (smích). Je to samozřejmě každodenní boj. Není až tak problém finanční a hospodářský, je ale stále těžší se orientovat v zákonech, které nejsou jednoznačné. Nefunguje právní stát, i v dopravě bují korupce. To je daleko horší než v roce 1990, když jsme začínali.

Pokud vím, ve firmě už pracují i vaši potomci…
Já mám ve společnosti dva syny, pan Fuchs tady taky má syna a dceru. Samozřejmě chceme, aby v této firmě pokračovali.