V centru Brna v Běhounské ulici pracoval jako správce objektu v potravinách Lubomír Strážnický. „Pamatuji si, že vedoucí tam měl jakousi třináctou komnatu. Potraviny, kterých přivezli málo, putovaly rovnou do ní. Běžný zákazník se k nim nedostal. Například takový uherák, ten nechával vedoucí jen pro známé," vypráví pamětník.

Ukryté zboží podle něho plnilo ještě jeden účel. „Čas od času k nám chodily kontroly. Když nebylo něco v pořádku, dostala kontrolorka kus salámu a potom už všechno v pořádku zase bylo," usmívá se muž.

Ve zlém však nevzpomíná ani na tu obyčejnější část nabídky. „Třeba šunkový salám byl opravdu z šunky. Uzeniny měly kvalitu rakouských. Možná proto, že řeznictví byla malá, s osobnějším přístupem, ne jako u velkých monopolů," poznamenává Strážnický.

Živou vzpomínku na nedostatek některého masa má Hana Kudová z rodiny majitele masny Kuda a Kuda ve Slavkově u Brna na Vyškovsku. V oboru pracuje přes padesát let. „Jako řadová prodavačka jsem se s podpultovým prodejem nesetkala. Vedoucí ale měli spoustu známých, kterým schovávali všechno možné. Pamatuji si i na fronty na maso. Pracovala jsem ve slavkovské masně spadající pod síť prodejen Pramen, která už dávno neexistuje. V den, kdy přivezli čerstvé maso, lidé stávali až u spořitelny. Byly jich desítky, snad padesát, osmdesát," říká Kudová.

Souhlasí s ní osmapadesátiletý řezník Luděk Janůš z Břeclavi. Už v sedmdesátých letech pracoval v hodonínském i znojemském masokombinátu. „Tehdy bylo na pultech méně masa než teď. Pod pultem se prodával třeba bůček nebo hovězí přední," upozorňuje Janůš.

Frontám v masnách se podle něho tehdy nevyhnul snad nikdo. „Když přivezli maso, lidé nejdříve vykoupili to lepší. Pak se prodával zbytek. Na další objednávku masa přišla řada, až byl krám prázdný," vzpomíná řezník.

Některé maso nebylo dostupné ani pro ty, kdo pracovali takříkajíc přímo u zdroje. „K telecímu, hovězí roštěné a svíčkové jsem se dostávala jen těžko, i když jsem pracovala na jatkách. Kvalitního masa bylo málo, a navíc bylo drahé," říká Marcela Urbanová z Hrabětic na Znojemsku.

Na vesnicích se proto lidé často spoléhali na vlastní chovy. „Doma jsme měli husy a králíky. Podpultové hovězí a vepřové jsem kupovala jen nerada. Když ale nebylo zbytí, jezdívala jsem do nedaleké slovenské Skalice. Tam bývala řeznictví větší a prodavači vstřícnější," vzpomíná Anna Vladařová z Vnorov na Hodonínsku.

V závodních a školních jídelnách se s masa chtivými vypořádali po svém. „Dodnes vzpomínám na blaf jménem REMA plátky. Název vznikl jako zkratka pro rekonstituované maso. To znamenalo, že soudruzi vzali vepřové maso, rozmělnili ho na mini částečky, naředili a slepili dohromady jakýmsi lepícím pojivem. Vznikly z toho obdélníky neurčitého pachu, barvy a chuti. Kuchařky v naší závodní jídelně z nich kouzlily jídla od řízku přes svíčkovou až po španělské ptáčky," popisuje Brňan Pavel Krejčiřík.

Podle Aleny Lukášové z Ivančic na Brněnsku plátky chutnaly podobně jako nynější lunchmeat. „Mrzí mě, že už se neprodávají. Osmažené s cibulkou patřily k mým oblíbeným rychlým jídlům," říká žena.

Další díly seriálu si přečtete každou středu v deníku Rovnost