Rodák z Němčic nad Hanou dnes žije se svou rodinou v Drnovicích. Spolu s jinými záchranáři působil v městečku Melamchi.

Jak takový bleskový odjezd vypadá?

Naše nasazení bylo, jak jinak, rychlé. Složité to bylo například už jen s výběrem oblečení, protože Nepál je zemí s vysokohorskými oblastmi a nebylo jisté, do jaké nadmořské výšky budeme nasazení. I přesto, že se teplé oblečení později ukázalo jako zbytečné, platí úsloví mého přítele: „Mnoho lidí umrzlo, ještě se nikdo neusmrděl".

S jakými obtížemi jste se během nasazení v Nepálu potýkali? Co pro vás osobně bylo největším překvapením při setkání s pro nás tolik kulturně odlišným prostředím?

První překvapení nastalo hned po příletu do Nepálu. Namísto horečnaté činnosti jsme se hned na letišti setkali s poněkud vlažnějším pracovním tempem. Jak jsme později zjistili, dochvilnost je tam cizí slovo. Zatímco u nás doma probíhalo mistrovství světa v hokeji, my v Nepálu jsme měli mistrovství světa v čekání. Kromě běžných problémů se zajištěním potřeb technického rázu, například dostatku pitné vody, byla navíc i jazyková bariéra. S překlady nám byli nápomocní dva překladatelé, kteří se jako dobrovolníci připojili k naší misi. Pro mě, jako pro leváka, bylo složitější dodržovat pravidlo, že levá ruka se používá jen pro věci nečisté a třeba podávat někomu něco levou rukou je neslušné. Překvapením pro mě byl naprostý klid místních lidí v situaci, kdy prakticky vše v jejich životech bylo zničeno. To nepochybně souvisí s jejich náboženstvím.

Jaká byla náplň vaší každodenní práce na místě katastrofy?

Náš běžný den začal se svítáním, kdy přicházeli první pacienti k ošetření. Nejčastěji to byli lidé s menšími zraněními, obvykle staršími znečištěnými ranami. Vzhledem ke klimatu a obrovské prašnosti, se i malé ranky obtížně hojily. Dalším častým poraněním, které jsme ošetřovali, byly zlomeniny. Občas jsme řešili i velmi naléhavé stavy. Někteří pacienti přišli při zemětřesení nejen o své domovy, ale také o své léky. Jejich chronická onemocnění se pak zhoršila natolik, že museli být na několik dní přijatí na naši jednotku intenzivní péče, než se jejich stav podařilo stabilizovat.

A nejsložitější případ?

Nejzávažnější byl asi případ malého chlapce, který spadl ze stromu na hlavu a způsobil si vpáčenou zlomeninu lebky. S poruchou vědomí jsem ho v místní sanitce doprovázel do nemocnice v hlavním městě. Jízda po zemětřesením poničených cestách přes hory je opravdovým adrenalinovým zážitkem. Nevím, jestli jsem se víc bál o toho chlapce, nebo o sebe, že se zřítíme ze srázu. Tuto strastiplnou cestu jsem za dobu naší mise absolvoval třikrát. Už nikdy si nebudu stěžovat na kvalitu cest v České republice.

Jakému tlaku a rizikům je člověk v takovém prostředí vystavený?

Rizik byla celá řada. Většině se však dá dobře předcházet. Na naše poměry je v Nepálu dost teplo. Přes den se rtuť teploměru pohybovala nad 35°C. Cestou ke zvládnutí byl dostatečný pitný režim a minimum pobytu na přímém slunci. Další nebezpečí skrývá místní strava. Vzhledem k možnosti paralýzy práce našeho týmu zažívacími potížemi jsme s sebou měli konzervovanou stravu na celou délku mise. Samozřejmě všude hrozilo nebezpečí pádu nestabilních budov a pádu kamenů z nestabilních svahů. Proto jsme minimalizovali pohyb mimo náš kemp. Ten byl na bezpečném místě, jak jsme se mohli přesvědčit 12. května, kdy Nepál postihlo další silné zemětřesení.

Jaký je váš osobní pocit? Co jste si přivezl domů za zkušenosti?

Domů jsem přijel s rozporuplnými pocity. Na první pohled by se dalo říct, že se tu máme lépe než lidé v Nepálu. Asi to bude i pravda, alespoň co se hmotných věcí týká. Co se týká vztahů mezi lidmi, už si nejsem tak docela jistý, a myslím, že bychom se mohli od Nepálců mnohému naučit. Nebo spíš se k některým tradičním hodnotám vrátit.

Kdy jste se rozhodl pro anesteziologii? Co vás k ní přitáhlo?

Celý název mého oboru je anesteziologie a intenzivní medicína. Poprvé jsem se s ním setkal během studia na lékařské fakultě při stážích v brněnských fakultních nemocnicích. Je to obor nesmírně akční, o úspěchu či neúspěchu často rozhodují vteřiny. Tato akčnost a práce s množstvím složitých přístrojů byly asi nejdůležitější faktory při výběru. Co se týče mé každodenní práce, ta spočívá v péči o kriticky nemocné pacienty. Jsou to pacienti, u nichž dochází k selhávání některé z životních funkcí a je třeba ji podpořit, eventuálně nahradit pomocí přístrojů.

Jaký vzkaz máte pro nás, kteří jsme katastrofu sledovali z pohodlí obýváku?

Važme si toho, že žijeme v poklidné staré dobré Evropě, a dělejme vše proto, aby Evropa takovou zůstala.

PAVEL KLVAČ