Naši vlast za nás nikdo jiný bránit nebude, říká poslanec a bývalý voják Chalupa

Jak vás napadlo navrhnout zřízení společného výcvikového centra pro armádu i další složky integrovaného záchranného systému?

Jsem v poslanecké sněmovně dva roky a jsem právě v těch orgánech, které se zabývají bezpečností. Vnímám hodně podnětů o tom, jak exekutiva a silová ministerstva fungují. Zároveň došlo k takovým událostem, jako byl výbuch muničních skladů ve Vrběticích nebo útok šíleného střelce v Uherském Brodě. Bylo zřejmé, že ne úplně všechno je v pořádku a že tu chybí nějaká vzájemná koordinace bezpečnostních sborů.

Co tím myslíte?

Vnímám, že funguje něco jako rezortizmus. To znamená, že každý bezpečnostní útvar vše řeší sám a třeba armáda a integrované záchranné systémy nespolupracují. Všichni jsou ješitní na své vlastní úspěchy či neúspěchy. Ale z doby před deseti či patnácti lety víme, že pokud policie, armáda, záchranáři a další organizace spolupracují, jde vše lépe. Nejde jen o obranu země, ale třeba o živelní katastrofy.

Jak je to tedy teď?

Všechny bezpečnostní složky mají vlastní střediska a cvičí odděleně. Třeba na Slovensku je to ale naopak. Mají jednotné výcvikové centrum v Lešti a funguje to. Mluvil jsem i s odborníky, kteří se takovým výcvikem zabývají. Proto jsem svolal něco jako kulatý stůl politiků a odborníků, abychom vznik něčeho podobného u nás probrali. Jak jsem zjistil, stejné úvahy už měli na začátku tisíciletí hasiči u Hradce Králové. Kulatý stůl záměr schválil a založili jsme pracovní skupinu. Bezpečnostní rada státu návrh projedná letos v březnu.

K čemu má takové centrum sloužit?

Princip je, aby jednotlivé sbory znalosti, kterými disponují, procvičily a propojily se znalostmi ostatních. Při zásazích třeba u povodní pak lepší koordinaci zužitkují. Jak v terénu, tak na úrovni vedení v taktice velitelů.

Proč má sídlit právě ve Vyškově?

Je to důležité místo z hlediska bezpečnosti země. Navíc vojenský újezd Březina je teď největší vojenská základna české armády, která má vyřešené pozemkové vztahy a je tam zároveň i řada nevyužitých prostor. Ačkoliv je tam zázemí jako ubytování či spravené silnice, armáda tak jako tak do tohoto prostoru peníze investovat bude. Takže lepší plánování jeho využití se nabízí. Navíc díky rozlehlosti pozemků nehrozí ani rušení obyvatel okolí, ani při rozsáhlejších manévrech.

Kdo všechno by areál využíval?

Kromě výcviku našich záchranných složek můžeme újezd třeba pronajímat. V zemích na západ od nás jsou na výcviky kladené mnohé ekologické limity. Někde je dokonce problém cvičit jen s dýmovnicí. Takovým zemím můžeme poskytnout naše zázemí. Nová možnost je také využití pro Evropskou unii a výcvik jejích pohraničních jednotek, které chce zavést.

Dalším z vašich návrhů je obnovení branné výchovy. Co vás k tomu přivedlo?

Hrozby, které se nám dřív zdály pryč, se nyní vrací. Z otevřených zdrojů víme, že Rusko dozbrojuje své jaderné pluky a přesouvá je na západní hranici, Islámský stát má řadu odborníků s technickým a biologickým vzděláním, kteří mohou sestrojit biologické zbraně. Týká se to ale i havárií elektráren či živelních pohrom. Lidé na ně nejsou připravení a měli by mít větší povědomí o tom, co dělat, třeba když dojde ke kybernetickému útoku, který způsobí plošný výpadek elektřiny. Nemohou se spoléhat jen na armádu či policii, musí se umět chránit i sami. Chci také nastartovat větší vlastenectví u mladých. Nikdo jiný naši vlast za nás bránit nebude.

Jak by taková hodina ve škole měla podle vás vypadat?

Děti by se učily teorii a pak třeba v terénu jak si rozdělat oheň, upravit stravu, najít pitnou vodu nebo co dělat, když do školy vběhne ozbrojený blázen. Vyloučit nejde ani pobíhání po lese v pláštěnkách. I ty totiž mohou lidi ochránit před biologickými zbraněmi.

Je možné, že nový předmět budou mít děti již v příštím školním roce?

Ze své funkce poslance proto udělám maximum. Vyvolám diskuzi, která snad povede k projednání ve sněmovně a zavedení do škol. První debata bude už na konci února.

Navrhujete také obnovení podobné sítě, jakou byl takzvaný Svazarm, tedy Svaz pro spolupráci s armádou?

Mezi obyvateli je asi šest set tisíc zbraní, máme spoustu kynologů, kteří se věnují výcviku bojových plemen, orientační běžce, biatlonisty. A ti všichni dávají dohromady skupinu, jejíž aktivity jsou nějak spojené s takzvanou branností. A stejně jako se nabízí dotace sportu, měl by jim stát nabídnout podporu a vést jejich evidenci. Ale v případě ohrožení by po nich mohl žádat pomoc. Jejich specifické znalosti a zkušenosti se v případě nějaké ohrožení mohou hodit. Takové iniciativy dnes existují, nejsou ale zatím centralizované.

Nechal jste se k tomuto nápadu inspirovat i někde v zahraničí?

Samozřejmě u každého návrhu hledám podobně fungující organizace. Na podobném principu například fungují v Izraeli, i když tam je bezpečnostní situace jiná. Když mluvím s odborníky na bezpečnost, i s těmi ze zahraničí, stejně jako já vnímají aktuálnost a potřebu takových preventivních kroků.

Co myslíte aktuální potřebou? Znovu se mluví i o branné povinnosti.

Dva či tři roky zpět Rusko anektovalo Krym. A to byl první signál, kdy celá Evropa zjistila, že se věci mění a nejsou již takové, jak jsme byli zvyklí. Do hry se opět dostávají zbrojní velmoci. A především evropské členské země NATO mají proti nim velký deficit. Je to vidět i v jejich rozpočtech na armádu. To vedlo ke snížení akceschopnosti a ve všech zemích Evropy rapidně klesl pocit sounáležitosti s vlastí. I v České republice se posledních patnáct let šetřilo. To se nám za dva roky podařilo změnit.

Bylo podle vás takové zakrnění armády chyba?

Hodnotit zpětně je problém. Politická situace tehdejší doby, která vedla až ke zrušení základní vojenské služby, byla prostě taková. Ano, z odstupem doby si myslím, že to nebylo příliš rozumné. Nemáme teď ani peníze, ani lidi na to, abychom něco podobného obnovili a dobrovolné odvody zatím stačí.

Co vás k těmto bezpečnostním tématům jako poslance vůbec přivedlo?

Můj děda, kterého jsem nepoznal, byl údajně před druhou světovou válkou policistou, ale právě na konci války zemřel. Můj otec byl také policista a potom sloužil jako celník. Byl jsem tedy zvyklý vídat uniformu. Když mi bylo patnáct a měl jsem se rozhodnout o profesní kariéře, chtěl jsem být letec. Protože mám oční vadu, která to znemožňuje, nevěděl jsem, na jakou školu zamířit. Prošvihl jsem totiž termíny přijímaček na průmyslovky a další školy. Armáda mi ale nabídla, abych studoval jejich jakoukoliv vojenskou školu. A začal jsem chodit na školu ve Valašském Meziříčí.

V armádě jste pak i zůstal?

Po maturitě jsem nastoupil jako správce vojenského stanoviště a udělal jsem si důstojnické zkoušky. Na vysoké škole jsem chtěl změnit obor, lákala mě medicína. To mi ale v armádě rychle rozmluvili a šel jsem studovat do Vyškova opět vojenskou školu se zaměřením na chemii a jadernou fyziku. I po úspěšné promoci jsem v oboru zůstal a působil jsem na armádním pracovišti, které kontrolovalo bezpečností situaci v zemi s pohledu jaderných a chemických hrozeb. Po revoluci jsem využil možnost odejít z armády do civilu.

Na co z armády rád vzpomínáte?

Jednou jsem zažil mobilizaci tankové divize a následné cvičení na Libavě. S vojáky jsme vykopali opevnění se zákopy. Přijel se podívat tehdejší maršál Sovětského svazu a užasl nad naší prací a gratuloval nám. Později se tam objevil i někdo z armády Spojených států a nevěřil nám, že jsme to vše dokázali vlastníma rukama bez těžkých stavebních strojů. I to vystihuje rozdíl mezi východem a západem v devadesátých letech.

Co jste dělal po odchodu z armády?

Pracoval jsem ve státní správě. Na několika ministerstvech. Podílel jsem se třeba jako referent na privatizaci lehkého stavebního průmyslu, nějakou dobu jsem byl i na ministerstvu školství nebo financí. Na rok jsem pak odjel na jazykovou školu do Austrálie. Když jsem se vrátil, nemohl jsem už najít práci ve státní správě, která by mě zajímala. Začal jsem tedy celkem dobře podnikat. Mnoho různých oborů mi nabídlo rozhled, který teď můžu využít.

A co vás přivedlo do hnutí ANO?

V zahraničí jsem viděl, že lze věci dělat jinak, než je tomu u nás. A to nabídlo hnutí ANO, tedy hnutí nespokojených. Na vlastní kůži jsem zažil, jak špatně veřejná správa funguje, a chtěl jsem se podílet na změně. Nejdříve jsem byl jen sympatizant hnutí, pak jsem se stal v roce 2013 brněnským předsedou a dva měsíce na to krajským předsedou. Po parlamentních volbách i poslancem. Kvůli poslaneckému postu jsem se ale pak s krajských pozic stáhl.

Jak jako bývalý krajský předseda hnutí na jižní Moravě vidíte možnosti ANO v krajských volbách? Ve středu místní delegáti strany zvolí svého lídra a kandidáta na hejtmana.

Na jihu Moravy to budou mít naši kandidáti hodně těžké, stojí proti nim totiž dvě tradiční strany se silnou podporou. A sice sociální demokracie a lidovci. Nicméně si myslím, že by mělo dojít ke střídání stráží. Ten, kdo je ve funkcích více jak dvě období, ztrácí kontakt s reálným životem lidí. Ale je to na voličích.

Co na vaše působení v politice říká rodina a vaši přátelé?

Přátele to vnímají přátelsky, sousedé se mnou zas chtějí probírat politická témata. Naučil jsem se už ale v takových rozhovorech mlčet. Na děti to podle mě má dobrý vliv. Vidí totiž, že pokud něco dělají naplno, mohou dosáhnout velkých věcí.