Příjmení po svatbě? Slovácko se drží tradice, svoje si ženy nechávají výjimečně

Léto je hlavním obdobím svateb. Kromě příprav oslavy tohoto významného životního kroku budoucí manželé mají i další povinnosti. Musejí se rozhodnout, které příjmení si nechají. To už dnes není tak samozřejmé jako dříve. Lidé na Slovácku přesto zůstávají spíše konzervativní.

Nechat si po svatbě své příjmení se rozhodla například mluvčí hodonínského městského úřadu Barbora Turek Lahová. Současně ale používá i příjmení manželovo. „Dřív, když se holky vdávaly v osmnácti, tolik jim na tom nezáleželo. Já mám ovšem už za sebou nějaké publikace a práci pod svým rodným příjmením. Přišlo mi škoda to zahodit," vyjádřila se Lahová.

Na Hodonínsku patří ovšem spíš mezi výjimky. Minulý rok si v Kyjově nechaly svoje příjmení jen tři ženy. Variantu užívat obě nezvolila ani jedna nevěsta.

Podobně tomu bylo na Veselsku, což potvrdila Hana Kortová z matriky ve Veselí nad Moravou. „V letošním roce si u nás nechala jedna žena svoje příjmení, ne ovšem rodné. Zdvojené příjmení nepožadoval zatím nikdo," uvedla Kortová.

Podle etnografky z Národního ústavu lidové kultury Petry Hrbáčové je na Slovácku zvyk brát si manželovo příjmení hluboce zakořeněný. „Aby si žena nechala svoje, u nás historicky nemá žádnou tradici. Jednalo se vždy o naprosté výjimky," upozornila Hrbáčová.

Ve městech se takové případy začaly objevovat poprvé ve dvacátém století. „Ovšem ve vesnickém kolektivu to bylo i v té době něco nemyslitelného," dodala etnografka.

Podobně se vyjádřila také studentka Kateřina Picková, která po svatbě přijala příjmení svého muže. „Přijde mi to jednodušší, protože už je to tak zavedené. Navíc se mi jméno mého současného partnera líbí víc," svěřila se.

Sociolingvistka Jana Valdrová tvrdí, že přejímání manželova jména odráží přetrvávající nerovnost mezi muži a ženami. „V naší společnosti je stále muž vnímán jako pokračovatel rodu," řekla Valdrová.

Ženy proto podle ní v této tradici pokračují automaticky. „Hlavní chybu vidím v tom, že se o tom vůbec nemluví a nepíše. Lidé nad tím nepřemýšlejí a neuvědomují si klady a zápory. Žena by měla zvážit, že její rod je stejně dobrý jako ten jejího muže. Tím, že si nechá původní příjmení, trvání svého rodu prodlužuje," sdělila sociolingvistka.

Objevují se také případy, kdy muž si vezme jméno manželky. To je ovšem na Hodonínsku rozšířené ještě méně. V Kyjově i v Hodoníně na matrice evidovali za poslední rok jen jeden takový sňatek.

Povinnost používat příjmení v českých zemích zavedla Marie Terezie v roce 1753. Už předtím ovšem lidé měli potřebu se nějak rozlišovat a pojmenovávat. Vytvářeli si proto přezdívky, které člověka charakterizovaly.

V době, kdy se rozšířilo křesťanství, byla oblíbená jména biblická. Důležitý krok potom udělal Josef II. Rozhodl, že příjmení bude dědičné. Od té doby se dědilo z otce na syna.

Ne vždy bylo ovšem důležité jen jméno muže. „Ve vesnicích se často stávalo, že třeba pět rodin mělo stejné příjmení. A bylo důležité je mezi sebou nějak rozlišit. Používaly se proto přezdívky. Ty někdy byly odvozené i od jména ženy v rodině," dodala etnografka Hrbáčová.

HANA NENIČKOVÁ