Řezbář a sochař Netík: Do betléma jsem přidal pankáče a zloděje

U vrat brněnského sochaře a řezbáře Jiřího Netíka není klasický zvonek. Návštěvník musí zatahat za provázek, který spustí zvonkohru v průjezdu do dvora. Umělcova dílna voní dřevem a plní ji zástupy soch. Těhotná žena na židli, děvčátko svírající hadrového medvídka. „Celý rok jsem tady schovaný a před Vánocemi si pokaždé všichni vzpomenou. A chtějí vědět to samé. Tak se mě prosím neptejte jen na betlémy," směje se řezbář a natahuje se pro tác s čajem, který mu podává manželka s nejmladším dítětem připásaným šátkem k hrudi.

Před líšeňskou radnicí starosta v úterý odhalil vaše nejnovější dílo, bronzovou sochu Lučištník. Městská část vám tím jakožto svému dlouholetému obyvateli vzdala čest. Jak se vám v Líšni žije?

Když jsem se sem před čtyřiceti lety přestěhoval, kolem bučely krávy, v potoce žili raci a v lesích bylo čisto. Bydlel jsem v malém přízemním domku a potom před něj přistavili osmiposchoďový panelák. Dámy, které se tam přistěhovaly, neměly co dělat, a dívaly se mi pod ruce, jak vyřezávám. Prchl jsem do starší zástavby a tady už zůstal, abych neprchal celý život. Popravdě řečeno se mi tu některé věci ale nelíbí. Pozitivum je blízkost lesa, to, že člověk sedne na kolo a za chvíli je obklopen zelení. Jsou tu ale špatné silnice, špatné přechody. Na venkově je čistý vzduch, ve městě zase kulturní domény. Líšeň nemá jedno ani druhé. Proto jsem celý rok zalezlý tady v dílně.

Slavnostní odhalování se vám nelíbilo?

To ano. Líbí se mi současné vedení radnice a jeho přístup ke kultuře. Že investovali do sochy, navíc nepolitické. Žulový podstavec pochází z Mariánského, tehdejšího Gottwaldova údolí, a měl na ní stát právě Klement Gottwald. Ani nevím, jakým řízením se sem nakonec dostal. Na odhalování se sešli bezvadní lidé. Dokud sochu někdo neukradne nebo nepočmárá, tak snad někomu bude dělat radost. I když starosta už měl prý telefonát, že tady žádný lučištník v Líšni nikdy nežil. Já ho ale myslel jako symbol smiřování, síly a pozitivního myšlení. Jsem rád, že v Brně vznikají sochy, i když se mi většinou moc nelíbí.

Nedávno se na Moravské náměstí vrátila opravená socha rudoarmějce. Brňané se rozdělují v názorech, jestli sochy připomínající minulý režim do města patří, nebo ne. Co si myslíte vy?

Jsem zásadně proti odstraňování všech soch z minulých období. Dokumentují svou dobu. Nemůžeme vymazávat dějinné celky, navíc když jsme je sami neovlivnili. A to ty sochy nemám rád a většina se mi nelíbí. Když přišli Rusové, bylo mi patnáct a dost jsem to prožíval. Něco jiného je, pokud jsou umělecky úplně blbé, což ale rudoarmějec na Moravském náměstí není. Chápu, že to uráží lidi, co byli v kriminálech. Ale ruský voják byl v podstatě chudák. Je to složité téma a měla by se o něm vést velká diskuze. To by ale Francouzi měli také bourat sochy toho násilníka Napoleona, který toho tolik zlikvidoval. Pokud bychom se snažili někoho takto vymazat z dějin, byli bychom nakonec stejní jako oni.

Co říkáte na plánovanou jezdeckou sochu Jošta?

Viděl jsem návrhy a žádný z nich mě nezaujal. Podle mě byly šité příliš horkou jehlou. Taky moc nechápu, že komise nakonec vybrala autora z Prahy. Proti Pražanům obecně nic nemám, ale to už rovnou mohli vybrat někoho světového, třeba z Paříže. Nikdo takový se ale pravděpodobně nepřihlásil. Ať už kvůli podmínkám výběrového řízení nebo proto, že soutěž nebyla dostatečně propagovaná.

Proč jste se do soutěže nepřihlásil?

Dělal jsem si vlastní návrh, jen sám pro sebe. Nejsem ale členem žádného sochařského nebo architektonického klanu a příliš nezapadám do žádného ze slohů, který by současníci byli schopni pojmenovat.

Jak váš návrh vypadal?

Kůň byl také na vysokých nohou, stylizovaných do gotického oblouku. Postava jezdce byla menší, také v gotickém stylu. Plánoval jsem, že pod nohama by mohly chodit matky s kočárky, nebo se tam lidé ukrýt před deštěm.

S tím ale počítá i návrh vítěze Jaroslava Róny.

Ano? Já to ale vymyslel před ním. Už při prvním kole v roce 2010, kdy ale socha kvůli brněnským radním nevznikla.

Co říkáte na projekt Sochy v ulicích, kdy umělci vystavují svá díla v centru města a mnoho lidí přitom vůbec nepozná, že se jedná o sochy? Příkladem můžou být svázaná jízdní kola nebo roztrhaná plachta na lešení.

Nelíbí se mi. Nemám moc rád většinu proudů v současném umění. Sklouzlo k prapodivnému zápasu a je to často nefér sport. Čím větší šok způsobím, tím větší jsem umělec. Takhle umění nikdy nefungovalo, bývalo nádherně tiché. Nedovedu si představit, že bychom se chodili dívat na umění starých Řeků, kdyby bylo takové. Když se otevřely hranice, nadšeně jsem se dral do galerií moderního umění. Byl tam drát natažený z jedné strany na druhou a potom jsem si v galerii starého umění přečetl, že se sbírka ruší kvůli nedostatku peněz. Proč? Když člověk vystaví několik fleků, nebo vlastní trus, je najednou umělecký génius? Běžte se podívat do brněnského Domu umění. Kolik lidí tam chodí? Nikdo. Stojí tam deset babek a hlídá jedno smetí a kritici tleskají. Ale stal se z toho byznys. Z člověka se udělá ikona a ať dělá jakékoli hovadiny, už to má cenu. Kolikrát u toho ale musí být vysvětlující tabulky, jinak by to nikdo nepochopil. Já vysvětlující tabulky nemám rád. A se Sochami v ulicích je to podobné.

Jaký je váš názor na pouliční umění? V Brně je oblíbený například pouliční umělec Timo, který své graffiti doplňuje texty a básněmi.

Přímo Tima bohužel neznám. Graffiti obecně se mi líbí, snad je to pokračování malby fresek. Jsem totiž trochu anarchista, který ale paradoxně miluje řád. Aby bylo nastoleno něco nového, něco starého musí padnout. Dříve to byly fresky, dnes graffiti. Takže s tím v podstatě souhlasím. Tím ale myslím smysluplné obrázky, ne ty nechutné čmáranice a tagy. To už není umění, ale obyčejné vandalství.

Pařížskou katedrálu Notre-Dame zdobí letos jeden z vašich betlémů. K tradičním figurkám jste připojil také postavu florbalisty, což je spíše současná záležitost. Takováto modernizace vám nevadí?

Ne, to je skoro nutnost. Doplňování betlému o současná témata má historii. Řezbáři například doplňovali betlémy o postavu hostinského nebo souseda, co tajně chodí za sousedkou. To se například Josefovi II. nelíbilo natolik, že betlémy vykázal z kostelů. Podle mě jsou ale popularizační témata jako třeba hokejista Jágr přínosné. Snaží se o modernizaci tradic nenásilnou formou, aby to pochopily i děti. Sám jsem například jeden betlém doplnil o Havla ve vězení, jiný, v gotizujícím slohu, zase o pankáče. Kupodivu docela mezi ty gotické účesy zapadal.

Původně měl být ale v Notre-Dame jiný betlém.

Přede mnou byl do katedrály nabídnutý betlém ze státních sbírek. Každý rok o tom rozhoduje rada knězů a já dodneška nevím, proč vybrali zrovna mě. Líbí se mi ale, jak výstavu pojali. V Notre-Dame se dává důraz na to, aby bylo všechno kvalitní. Betlém vybírali dlouho, potom zahradníci týden připravovali okolní rostlinnou výzdobu, dělali návrhy, zkoušeli různé varianty. Osvětlovači pracovali několik hodin, aby to bylo hezky nasvětlené. A radili se se mnou, jak to má vypadat. Když se mi jedna část výsledné podoby nelíbila, napsal jsem mail a oni to změnili. A já měl přitom pocit, že je to ode mne skoro drzost. Celkově jsem si pobyt v Paříži velmi užil. Udělal jsem si výlet se synem a měli jsme oba bianco šek. Pro Čecha je to něco úžasného. Tedy ne, že bych toho zneužíval. Nějaké sochy mám v oceněné Café Fara v Klentnici na Břeclavsku a v Paříži je to jedna krásná Café Fara vedle druhé. Ženy se tam usmívají víc než ty naše. Jedna Francouzka vedle druhé se usmívají.

Jedl jste tam hlemýždě?

Maminka mě bohužel v dobách komunismu nenaučila, jak je správně jíst. Mám ale jeden děsivý zážitek s ústřicemi. Vsadil jsem se ve francouzském Saint-Malo o lahev kvalitního šampaňského, že sním patnáct ústřic. Nevěděl jsem, že v některých měsících jsou mírně jedovaté. Ústřice jsem nikdy před tím nejedl. Vysrkl jsem jich tedy všech patnáct a bylo mi strašně zle. Ale tu lahev jsem vyhrál.

V Paříži bude váš betlém do konce ledna. Co s ním plánujete dál?

Převezu si ho do Brna. Sám v dodávce, přestože mi nabízeli leteckou přepravu. Ale mohlo by se něco poškodit a já vím nejlépe, jak s betlémem zacházet. Pak ho strčím do skladu a příští Vánoce udělá radost zase někde jinde.

Kdy jste s vyřezáváním betlémů začal?

To už je dávno. Betlémy jsou vděčná sochařská kompozice. Takže když jsem s tím začal, byla to příjemná povinnost k Vánocům. Dělal jsem si je takové světštější a vystavoval jsem je ve výkladech obchodů po Brně, když mi to vedoucí obchodu dovolili. V té době se to nesmělo, takže když lidi viděli za výlohou místo rudého praporu betlém, měli radost a říkali si, to jsme jim to zase nandali. Nyní kromě kostelů a výstav mívám betlémy například i v obchodních centrech. Sice nemám radost, když jsou na pozadí mých betlémů výlohy s Adidas, na druhou stranu je uvidí i lidé, kteří by třeba do kostela nezašli.

Za svůj život jste vyrobil mnoho betlémů. Co děláte pro to, aby nebyly všechny stejné?

Nesmím je vyrábět sériově, snažím se u toho přemýšlet. Čerpám z tradic vrcholné gotiky, ale také přidávám ta modernější témata, o kterých jsem mluvil. Teď například figurku zloděje, to je velmi aktuální téma. Nejsem ale přímo betlémář, toužil jsem jen zachovat tradici, které hrozilo, že zanikne. Když jsem začínal, byly v Brně jen dva řezbáři, kteří se věnovali také betlémům. Heřman Kotrba a Jaroslav Vaněk. Staří páni už nechtěli nikoho brát do učení a profese měla úplně zaniknout. Tak jsem se začal učit sám. Techniku jsem odkoukal z hotových děl a to ostatní ani naučit nejde. Buď to v člověku je, nebo není.

Postavíte si doma u stromku na Vánoce vlastní betlém?

To ne, maximálně nějaký papírový, jestli se dětem bude chtít stavět. Se ženou máme dohromady čtyři děti a Vánoce budeme trávit všichni společně.