Když jsem se v pondělí večer podíval na mapu serveru Dopravní info, na první pohled Znojmo vypadalo, že jím nelze projet. A tak jsem se rozhodl vyzkoušet cestu městem v dopravní špičce.

Na trase od autobusové zastávky u křižovatky ulic Přímětická a Resslova až po zastávku autobusu pod viaduktem na Vídeňské ulici jsem si vyzkoušel, jak ucpané silnice ve městě vnímá řidič osobního auta, jak cestující v autobusu a jak chodec. Původně jsem hodlal trasu projet i na kole. Jenže můj patnáct let starý bezúdržbový bicykl byl proti. Takže mi pomohl ochotný cyklista Josef Novotný.

Nejdříve jsem se ocitl v roli cestujícího městskou hromadnou dopravou. Byl čas dopolední špičky a já se bláhově vydal na původně plánovaný start na zastávce u Billy. Už zdálky se mi nelíbilo, že na ní nikdo nečeká. Vysvětlení přišlo vzápětí: Změna! Z důvodu opravy vozovky v ulici Legionářská zastávka není obsluhována. Prosím přejděte si na zastávku Přímětická, Resslova.

Rychlým krokem spěchám z kopce dolů Legionářskou.

Od Přímětic právě přijíždí červený autobus městské hromadné dopravy. Nastupuji do slušně zaplněného autobusu a spouštím stopky. Vyjíždíme přesně v 9:06 hodin. Zdravím známého a omlouvám se mu, že s ním neotevřu hovor. Dělám redakční test. Vysvětluji stručně.

V 9:08 jsme na zastávce u Bristolu. O minutku později chvilku čekáme na semaforu u Pražské ulice. Poměrně snadno se dostáváme na hlavní silnici. V 9:11 zastavuje autobus u městských lázní. V 9:14 jsme na Komenského náměstí u gymnázia. Tam se autobus zdrží zatím nejdéle.

V 9.17 jsme u nádraží. Přichází další semafor u Vídeňské a v 9.19 zastavujeme v cíli mé cesty. Zastávka Vídeňská, Na Rejdišti. Takže: shrnuto, podtrženo, od Přímětické k Rejdišti autobusem přesně třináct minut. Slušný čas.

Následuje pokus pěší. Pro úsporu času se vydávám ze zastávky rovnou nahoru Vídeňskou k budově soudu. Jdu svižně, jako bych šel naopak z kopce. Cestou mne trošku zdrží dvě červené na semaforech. Protože jsem chodec, vybírám si nejkratší trasu a střihnu si to centrem přes Masarykovo, Horní a Divišovo náměstí. Drobné zdržení způsobují tři neodkladné telefonáty s kolegou v redakci. Lehce zadýchaný a orosený kvůli mírné nadváze se za pětadvacet minut ocitám na zastávce na Přímětické ulici, odkud jsem vyjel.

Jako chodec budu asi nejpomalejší, zato jsme udělal něco pro zdraví a viděl novinky ve městě. Rozkopanou silnici na Divišově náměstí nebo dočasně obousměrný provoz v Horní České a Kovářské. Naštěstí tam na bezpečnost dohlížejí strážníci. Jak se jezdí po paměti, může být malér…

Dopolední dopravní špička utichá a já se domlouvám s ochotným cyklistou Josefem Novotným, že trasu ještě projedeme on na kole a já autem. Volíme odpolední špičku po třetí hodině.

Josef na Přímětické nasedá na kolo a mizí mi v mírně stoupající ulici ve směru do centra. Startovali jsme současně přesně v 15.01. Cestou, kdy kopíruji jak já, tak cyklista trasu autobusu, zastavuji kromě jedné výjimky na každém semaforu. Minuty běží a já vidím, že jsem rychlý skoro jako autobus. Pod viadukt přijíždím s časem jedenáct minut. Josef Novotný už na mne čeká a otevřeným oknem mi ukazuje mobil. Na stopkách je čas 8:38 minut. A to prý zastavoval na každém semaforu.

Jak Josef dodává, kdyby jel podle svého mezi dvěma stanovenými body, do pěti minut by se vešel. A resumé? Kdo nemusí autem, ať jde raději pěšky. Koho bolí nohy, může využít autobus.