„Mezi koňmi se pohybuji už asi dvacet let. Původně jsme s manželem plánovali, že si koně pořídíme jen pro sebe. Pak se nám narodila hříbata. A protože jsme si je oblíbili, nebyli jsme schopni je prodat. Začaly k nám chodit děti z vesnice a už se to rozjelo,“ vysvětluje Bajková.

Péče o zvířata celé její rodině zabere spoustu času. „Přestala jsem zvládat práci na farmě a zaměstnání. Proto jsem asi před rokem v práci skončila a věnuji se koním na plný úvazek,“ vypráví Bajková.

Posledních patnáct let se ani jednou nedostala na dovolenou. „Až teď jsme s manželem jeli na dva dny. A to s koníky na ranč. Až se znovu narodím, chtěla bych být koněm, ale u nás na farmě. Jídlo až pod nos, veterinář, kovář, výběh. Teprve pak jsou na seznamu priorit třeba boty pro dcery,“ směje se.

Své umění pečovat o koně stále zdokonaluje. „Udělala jsem si kurz koňských masáží. Myslím, že nikdo jiný to v České republice nenabízí. Díky masážím se u koní vlastně opětovně nastartuje imunitní systém. Je to taky velká pomoc pro chiropraktika,“ vysvětluje Bajková.

U každého koně otipuje jeho povahu. „Každý je jiný a nehodí se na všechno. Já mám třeba koně, kteří jsou klidní, proto jsou vhodní na práci s dětmi. A nehodili by se třeba na dostihy,“ popisuje.

S koni prožívá veselé i smutné chvíle. „Pamatuji si, jak jsme před časem koupili poníka. S nimi je těžší práce. Jsou tvrdohlaví, jdou si kam chtějí a i dospělý má co dělat, aby je udržel. Jednou proběhl pod ohradou a utekl. Jenže měl na zádech mou dceru. Ta si o ohradu rozbila obličej. Poníka jsme nakonec vychovali tak, že s námi chodil jako pes a dcera s ním jezdila parkur,“ vzpomíná Bajková.
Své koně, i kdyby měli na to předpoklady, by nikdy neposlala soutěžit na Velkou pardubickou.

„Já se na ten závod nedívám, ani bych na něj nejela. Podle mě, když je kůň dobře připravený, může ji zvládnout. Ale jsou to přece jen zvířata, nikdy nevíte, jak zareagují. A po těch úrazech, co se tam stávají, bych tam prostě svého koně závodit nenechala,“ říká chovatelka.