Během roku ji zaměstnává výroba nejrůznějších zahradních košů, táců a zejména demižonů. „Ty si u mě objednávají lidé ze všech koutů země, ale také ze zahraničí, třeba z Polska. Chtějí je i naši vinaři do sklepů,“ přibližuje.
Než se pustí do práce, musí si nařezat proutky. Dávno ale na ně nechodí k rybníku. Vrby má totiž zasázené přímo na zahradě. Občas dostane i proutky od známých, kteří dobře vědí, jak je tato surovinu pro každého košíkáře cenná.
Samotnému pletení předchází dlouhá příprava proutí tak, aby se košíkářce dobře pracovalo, proutky byly ohebné a nelámaly se. Záleží ale na tom, zda konečný výrobek má být z neloupaného nebo loupaného proutí. „Nařezané proutky musím namáčet ve studené vodě, pokud chci plést ze zeleného proutí. To trvá třeba čtrnáct dní až měsíc. Loupané proutí zase vařím v horké vodě tři až pět hodin,“ říká košíkářka.
Samotná výroba vyžaduje trpělivost, zručnost a při větších kusech také pořádný fortel. „Stává se, že některý proutek přes veškerou snahu rupne. Pak se nedá nic dělat, začínám znovu,“ krčí rameny Borůvková.
Na košík si nejdříve připraví dno tak, že zkříží proutky. Připraví osnovu, kterou pak proutí prolétá do takové výšky, jak vysoký si zákazník přeje koš. Mezi proutky, které vysychají, se tvoří mezery a košíkem by tak snadno mohlo ovoce či velikonoční vajíčka propadnout. Poroto je potřeba koš při pletení vždy stloukat.
Zákazníci, kteří přijdou s konkrétním přáním musím počítat s tím, že s hotovým košem odejdou třeba za půl dne. „Malý koš mám za hodinu a půl, větší i za šest hodin. Časově náročná je i kukaň pro slepice. Lidé si ji chválí, prý tam slípky dobře nesou,“ usmívá se Borůvková.
Do pletení postupně zapojila celou rodinu. Sestra a maminka pletou z ratanu nebo-li z pedigu. Je to podle košíkářky poněkud snazší než z proutí.