Po sedmatřiceti letech u záchranného hasičského sboru svlékl ráno jednatřicátého prosince Alfréd Ležák definitivně uniformu profesionálního hasiče. Krátce po své poslední směně poskytl Znojemskému deníku Rovnost exkluzivní rozhovor. Za měsíc pětašedesátiletý muž i přes své bohaté zkušenosti zůstává velmi skromným člověkem a o svých úspěších téměř nechtěl hovořit.

Pane Ležáku, odkud pocházíte?
Narodil jsem se v Šanově, ale celý život bydlím v Hrušovanech nad Jevišovkou. Nejdříve jsem se vyučil strojním zámečníkem a potom jsem vystudoval strojní průmyslovku.

Jak jste se stal hasičem?
V Hrušovanech se zakládala jednotka profesionálních hasičů. V té době jsem byl krátce po vojně a bylo mi třiadvacet let. Tehdy náborovali hasiče a tak jsem prostě šel. Nástupní plat byl pouhých dvanáct set šedesát korun, takže velký zájem o tuto práci nebyl.


Co všechno jste musel absolvovat, aby jste se stal hasičem?
Musel jsem projít zdravotními prohlídkami a fyzickou průpravou aby bylo vidět, že jsem schopný tu práci dělat. A každý rok jsme měli fyzické testy, které jsem musel obhájit i ve svých téměř pětašedesáti letech.

V čem testy spočívaly?
Například uběhnout dva kilometry. Naposledy jsem měl limit do jedenácti minut. Ještě to zvládám, ale je to už na hranici. Mladí mají limit jiný, mění se vždy po deseti letech. I když je mi přes šedesát, měl jsem stejný čas, jako v padesáti. Také jsme museli prokázat fyzickou výdrž.


Jaké byly začátky u hasičů?
Stará hasičská zbrojnice, ve které jsem sloužil dva měsíce, se zbourala. Začali jsme svépomocí budovat novou, která byla zkolaudovaná v roce 1980. Stavěli jsme ji ve svém volném čase i v pracovní době celé čtyři roky.


Můžete srovnat práci hasiče tehdy a dnes?
Nedá se to vůbec srovnávat. Začínali jsme s autem, které nemělo vodu, ale jenom čerpadlo. Občas jsme ho museli i roztlačit. Později jsme měli auto ruské výroby, které zase mělo obrovskou spotřebu benzínu. Dnes jde technika stále dopředu.


Jak na těch sedmatřicet let vzpomínáte?
Samozřejmě moc rád. Už jsem svou profesi nebral ani jako povolání, ale spíše to bylo pro mě poslání. V poslední den služby jsem byl pěkně naměkko.


Ve středu jednatřicátého ledna jste tedy měl poslední službu. Měl jste výjezd?
Nejdříve jsem měl výjezd slavnostní, ale následně potom jsme měli ještě další dva. Chvíli jsme sportovali a zrovna, když vyhlásili poplach požár v lese, jsem byl ve sprše. Do dvou minut jsme museli vyjet. Ponožky jsem si oblékal na ještě mokré nohy. Další výjezd pak byl k havárii osobního auta.


Co se vám poslední den honilo hlavou?
Celý den, a možná i posledních čtrnáct dní, jsem myslel na poslední službu a psychicky se připravoval na odchod do důchodu.


Co budete nyní dělat?
Musím svůj život a volný čas přehodnotit. Budu se věnovat svému koníčku. Mám zahrádku, zkouším cyklistiku, takže v létě budu jezdit na kole.


Na kterého kolegu budete nejraději vzpomínat?
Samozřejmě na všechny. Byli jsme dobrá parta. Díky nim a své rodině jsem v této náročné profesi tak dlouho vydržel. Chtěl bych vzpomenout třeba Františka Huška, který začal pracovat pod mým vedením a dnes už je ředitelem hasičů v Břeclavi. On je ten, který mi připravil krásné rozloučení do důchodu.


Vzpomenete si na nějaký veselý zážitek?
Bylo jich hodně, ale všechny se nedají publikovat. Vzpomínám si na výjezd, kdy nás volali do Šanova na statek, že hoří kravín. Bylo to k večeru, kdy zapadalo slunce. Vrátný, který chodil s kabelkou piva, byl trochu připitý.
Viděl zářící střechu kravína, tak nás zavolal. Místo ohně to však byl západ slunce.


Naopak, jaký smutný zážitek si pamatujete?
Těch je moc, například dopravní nehoda za Hrádkem. Skončila smrtí tří mladých lidí, které jsem znal. Jsou to škaredé a smutné zážitky. Myslím si, že dopravní nehody jsou dnes náplní práce hasičů víc než ohně a požáry.


Byl jste někdy vy sám nebo někdo z vašich kolegů v ohrožení života?
Ano, i my máme smutný případ, kdy jeden kolega zasahoval na střeše statku. Propadl se a byl mrtev. Už je to dvacet let. Člověk je ale při této profesi pořád v ohrožení. Musí mít respekt, jak k ohni, tak ke každému nebezpečí. Mám za sebou hodně zásahů, ale nechci ze sebe dělat hrdinu.


Jaké jste měl po zásazích pocity?
Pokud vše dopadlo dobře, měl jsem dobrý pocit a byl jsem moc spokojený.


Kdybyste se měl rozhodnout dnes, šel byste k profesionálním hasičům znovu?
Určitě ano, nelituji ani vteřinu, že jsem byl hasičem.


Máte v rodině svého nástupce?
Můj syn je už profesionálním hasičem a slouží v Hrušovanech. Často se spolu radíme.


Nechtěl jste pracovat třeba v kanceláři?
Ne, to není moje parketa. Já mám raději výjezdy a ne úředničení.


Co vám bude nejvíce chybět z nyní již bývalé práce?
Hlavně to, jak se udržet v kondici a být stále aktivní. Rád se pohybuji, hraji stolní tenis, ještě jsem občas proháněl mladé. Možná budu i nadále automaticky vstávat do práce.