Krom kreseb, ilustrací, ale také olejů či akvarelů umí tato Bohem nadaná žena psát také povídky či básničky. „A nejraději jsem, když mohu někoho rozesmát,“ říká v malé, čisté kuchyni domku, ve kterém žije Schwarzová.

Kreslit ji bavilo od dětství. „Jenže pak jsem v osmnácti letech vážně onemocněla. Rok jsem jen ležela na lůžku a zchudla až na sedmačtyřicet kilo. Rok jsem měla invalidní důchod, který mi pak vzali. Prý mne moji dva bratři musí uživit,“ vzpomíná na kritické momenty svého mládí žena.

Protože nebyla schopna jakékoli běžné práce, začala postupně kreslit. „Kamarádka Božka mne přesvědčila, abych malovala talířky a šátky. To bývalo tehdy moderní,“ vzpomíná malířka. Velkou obchodnicí však nebyla. „Ve městě stál šátek třeba sedmdesát korun, já ho udělala za pětadvacet. Když jsem později malovala talíře, brala jsem jen deset korun za hodinu,“ přibližuje Schwarzová. Malování se pak věnovala celý život.

Když ve čtyřiapadesáti letech ovdověla, měla jen vdovský důchod. „To bylo tisíc korun. Malováním jsme si vydělala tak čtyři stovky, v zimě třeba nic. A pak přišla výzva od Karlovy univerzity, aby staří lidé napsali, jak se žilo na vsi,“ vypráví žena.

Sepsala proto Rok na vsi, který sama ilustrovala. Předposlední výtisk darovala redakci Znojemského deníku Rovnost.

Dnes již nepíše ani nekreslí. „Choroby se horší a všechny mé schopnosti mne opouští,“ říká žena, ale není přitom vůbec vážná. Naopak, usmívá se. A jakoby nic přidává hluboce věřící žena vlastní vtip o farářovi. „Teď už se hlavně jen modlím za mladé lidi bez víry, za celý svět, aby konečně vychovatelé a státníci pochopili, že bez Boha to nepůjde,“ vzkazuje kreslířka Schwarzová v závěru své stručné autobiografii s názvem Jeden lidský život.

„Ve stáří se můžeme na svět dívat vesele! Vždyť budeme po smrti jako andělé!“ připisuje pod svoji usmátou tvář ve svém životopisu Irena Schwarzová.