„Tak co, je tu někdo, komu už došla letadla,“ rýpe do svých kolegů jeden z pilotů, který sám odnáší z pole svou stíhačku v obou rukou. V jedné nese trup stroje, v druhé křídlo, které nevydrželo buď některý ze soubojů, nebo tvrdší přistání. Nikdo z dvou desítek teple oblečených mužů s helmami na hlavách se nehlásí. „Já sice mám jen jedno letadlo, ale zatím je celé. Jen trochu zlobí baterie,“ svěřuje se anglicky hovořící účastník sletu. Další modelář ovšem dává najevo, že s jeho letounem tak úplně všechno v pořádku není. „Chlapi, nemáte někdo náhodou tak dva litry vteřinovýho lepidla,“ volá od svého stanoviště hrdý majitel potlučeného stroje.

Ti, co ještě mají s čím létat, se pomalu vrací na asfaltovou vzletovou a přistávací dráhu modelářského letiště. Další heat, jak aircombatoví nadšenci nazývají jednotlivé kolo závodu, právě začíná. „A já právě zahajuji tento heat,“ zazní jednoznačný povel startéra. Muži dobíhají ke svým stojánkám.U každé stojí dva až tři členové týmu. Jeden nahazuje motor, druhý bere do ruky ovládání a třetí se s modelem anglické, německé nebo japonské stíhačky rozbíhá a vyhazuje ji do vzduchu. Z kopce nad Mašůvkami je slyšet vrčené osmi motorů. Letouny směle krouží a předvádějí prvky, které by jim občas skuteční stihači mohli možná i závidět.

Předvádí vlastně to, čemu váleční piloti říkávali dogfight, boj zblízka či na dohled. Modely po sobě ovšem nestřílí. „Na každém letounu jsou připevněné barevné stuhy. Smyslem souboje je své stuhy ochránit a soupeřovy z křídle utrhnout,“ vysvětluje jeden z organizátorů akce Jiří Písaříček. Jak dodává setkání Sibiř má v Mašůvkách již svou tradici. „Už několik let jím uzavíráme sezonu na našem letišti. Sejdou se přátelé, zasoutěží si tak, jak počasí dovolí a potom zhodnotí při závěrečném posezení zhodnotí právě skončenou sezonu,“ dodává organizátor.