Vitální třiaosmdesátiletá umělkyně se ve Znojmě narodila a stále má k němu blízko, o čemž svědčí i její umělecké jméno. Rozená je Fritová, později provdaná Krejčová.

Malování milovala již od dětství. „Malířem se člověk nemůže stát ani tím největším úsilím. Malířem se člověk narodí. To, čím budu, se docela určitě rozhodlo již v kolébce. Malovala jsem od dětství velmi ráda. Vzpomínám si, že někdy v devíti letech jsem tvrdila, že budu malovat kostely,“ uvádí Znojemská.

Vystudovala gymnázium a na počátku padesátých let, při politických prověrkách, byla vyloučena ze studií na lékařské fakultě Karlovy Univerzity v Praze. Zároveň jí bylo zakázáno jakékoli další studium. V první polovině padesátých let se vzdělává soukromě u akademických malířů Emanuela Frinty, Františka Ketzka a Františka Nedvěda. Po sňatku s Bořivojem Krejčím se splnil její dětský sen.

„S manželem jsme spolupracovali na chrámovém umění. Já jsem malovala sakrální obrazy a Bořivoj pracoval jako řezbář,“ vzpomíná malířka.
Totalitní režim z pochopitelných důvodů nepřál autorčině tvorbě. Polotajné výstavy pořádané lidovou stranou nebo farními úřady byly pro ni jedinou možností, jak představit veřejnosti své obrazy. Postupem času se měnila a vyvíjela i technika malby.

„Měla jsem malovat Křížovou cestu a dodali mi naprosto zkorodovaný plech, který byl nepoužitelný. Muž mi poradil, abych si vzala umakart. Postupem času jsem si tento materiál oblíbila a techniku vypracovala do dokonalosti. Bylo nutné uvést do souladu chemické složení podkladu a chemické složení mých olejových barev. Oproti plátnu mé obrazy údajně vydrží až tisíc let. U klasických olejomaleb na plátně svou výraznou roli sehrává kvalita plátna, šepsu a barev. Nezastupitelný je v této hře čas, kterého se u svých obrazů obávat nemusím,“ vysvětluje umělkyně.

„Mé obrazy jsou pokojné a líbezné právě proto, že na světě je už tak dost hrůzy a bolesti,“ uzavírá Znojemská.