Sestra Mericska zachraňuje životy

„Máme jednu osádku s lékařem ve Znojmě a jednu v Hrušovanech nad Jevišovkou. Když nemůže lékař, je třeba u jiného případu, musíme být schopni ho zastoupit. Zabýváme se případy od úrazů přes interní medicínu po různé intoxikace. Tedy veškeré události, kdy je pacient ohrožen na životě,“ popisuje šestatřicetiletý záchranář Mericska.
Jeho funkce oficiálně zní vrchní sestra. „Nějaké negativní reakce na ten název jsem nezaznamenal, ani kvůli pohlaví. Spíš se mi to stalo s mým příjmením, i co se týče pohlaví, že je někdo popletl,“ usmívá se záchranář.
Ve své práci se setkává s různými příběhy. „Nejsmutnější jsou případy, když se jedná o malé dítě, kterému nemůžete pomoct,“ zvážní.
K tomu, aby mohl člověk dělat záchranáře, musí mít určité předpoklady. „Měl by být vyrovnaná osobnost s dostatečnými zkušenostmi jak zdravotními, tak i životními. Musí si být jistý sám sebou, aby nezpanikařil. Cítit, že sám dokáže situaci vyřešit. Základem jsou patřičné znalosti, vědomosti a dovednosti,“ přibližuje.

Mnohokrát se stane, že lidé jejich práci zneužívají a s tím souvisí i kuriózní případy. „Dostaneme hlášení jako amputaci nohy a ten člověk má přitom na noze jen puchýř,“ líčí záchranář.
Někdy musí od lidí snášet útoky, že jim něco odcizili, čelí i fyzickému napadaní. „Lidí, kteří nám přijdou na záchranku poděkovat, je asi méně, než těch, kteří nás nějak napadají. Naštěstí to ale není často,“ poznamenává.
Svému zaměstnání je oddaný. V práci je téměř každý den. Tráví tam i volný čas. „Práce mě baví. Někdy, když je moc papírů, tak ty mě otravují. Chodím do práce, i když mám volno i dovolenou. Od té doby, co jsem vrchní sestra, si nepamatuji, že bych odjel na týden ze Znojma pryč,“ dodává.