Ten své přátele, kolegy z práce a obchodní partnery pozval do Městského divadla na představení pražského Semaforu. A v pozvánce upozornil: dárky mi nenoste. Ale chcete-li, pošlete peněžní dar na speciálně založený účet. A výsledek překvapil i jeho. Přímo na prknech divadla mohl předat řediteli nemocnice pomyslný šek na čtvrt milionu korun.

Kde se zrodil nápad na takovou netradiční oslavu?
Hned po roce 1990 jsem se seznámil s celosvětovým hnutím Rotary International, jehož hlavním smyslem je charitativní činnost. Právě tam jsem přejal myšlenku na tuto akci. A teď jsem velmi rád, že se to semínko ujalo.

Proč jste se rozhodl právě pro léčebnu dlouhodobě nemocných?
Myslím si, že nadací pro děti a juniory je spousta. Navíc ti ještě mají život i všechny šance před sebou. To už senioři nemají. Sami jsme se s manželkou starali o nemocné prarodiče a i z této zkušenosti jsem vycházel. Staří lidé už moc dlouhou perspektivu nemají a tak jsem chtěl dodat jejich životu alespoň o trochu více důstojnosti a personálu snadnější práci. Třeba díky novým polohovacím lůžkům.

Vraťme se ale na začátek. Kdy a jak vůbec vznikla firma H&M?
Soukromou firmu jsme, jako jedni z vůbec prvních na Znojemsku, založili hned v roce 1990 s mým obchodním partnerem. H&M jsou iniciály našich příjmení – Houzar a Mahel. Začínali jsme s papírnictvím a prodejnou květin. Pak se k tomu přidalo generální zastoupení německých nástrojů.

A při jedné výstavě jsme stáli naproti stánku, kde byly stroje a plastová okna. Oba dva jsme zdědili na starém městě domy a neustále opalovat a natírat stará dřevěná okna nám přišlo náročné. Plast byl oproti tomu úžasný, nemusíte se o něj vůbec starat.

Tak jsme pánovi, co ve stánku byl, navrhli, že budeme jeho plastová okna v Česku prodávat. Ale on nám řekl, že neprodává okna, ale stroje, na kterých se okna dělají. A tak jsme se nakonec k výrobě oken dostali.

Jaký byl start?
Na začátku jsme ve třech lidech vyráběli v pronajaté dílně v Únanově. Měli jsme spočítáno, že na to, abychom alespoň zaplatili stroje, musíme mít obrat asi osm set tisíc měsíčně. Díky stále rostoucímu zájmu o naše výrobky jsme museli v Únanově časem postavit vlastní výrobní halu a v roce 2000 zavést práci na dvě směny.

Ani to ale nestačilo a tak jsme prvního května 2005 poprvé kopli takzvaně na zelené louce v Kuchařovicích. Na konci listopadu jsme měli hotovo. Od té doby se kuchařovický podnik musel ještě dvakrát rozrůst. Dnes vyrábíme tři sta oken denně ve vlastní moderní fabrice na ploše dva hektary. Obrat máme tři sta milionů za rok. A zaměstnáváme sto deset vlastních pracovníků a dalších pětašedesát v montážních firmách.

Čím si vysvětlujete úspěch firmy?
Vždycky jsem stavěl na jakýchsi třech pilířích. Na zaměstnancích, na slušném chování k obchodním partnerům, tedy dodavatelům i odběratelům a na dobrém vztahu k místu, kde žijeme. Čili na fenomenu, který se nazývá "Společenská zodpovědnost firem.

To by ale samo o sobě k ekonomickému úspěchu firmy nestačilo…
Nikdy jsme se nezaměřili na jednoho velkého odběratele, třeba developera. Polovinu našich zákazníků stále tvoří koneční spotřebitelé, třeba samotní majitelé bytů a domů. Proto nám nepodrazila nohy nynější krize, jako řadě dalších. Jsme schopni vyrobit jedno specifické okno, ale získali jsme třeba i třináctimilionovou zakázku na okna pro bytové domy v Praze – Stodůlkách a to aniž bychom někoho ve výběrové komisi znali.

Podle mě se navíc dobrá firmy nepozná hned, když dodá nový výrobek. Ale až ve chvíli, jakmile dojde k nějaké reklamaci a jak se v ten moment dokáže k problému postavit a napravit ho.

Teď možná trochu odbočím: jak se díváte na někdy až nepochopitelný tlak památkářů proti plastovým oknům v historických domech?
Velmi často je zbytečný. Běžný člověk dnes nepozná rozdíl mezi plastovým a dřevěným oknem. Vždyť i staré domy se dnes zateplují polystyrenem a překrývají moderním stěrkováním. Samozřejmě, do kostela svatého Mikuláše bych plastová okna nikdy nedal.

Na druhou stranu: v Kuchařovicích vlastní kostel obec. A když se opravoval, vyndali jsme původní skleněné vitráže ze starých kovových rámů, které navíc promrzaly a vložili je do nových plastových oken. Tvar oken i rámů pochopitelně zůstal stejný. Každý se může přesvědčit, že kostel je dnes jako ze škatulky.

Jaké jsou plány firmy do budoucna?
Od loňského roku začínáme rozjíždět výrobu zimních zahrad, což je můj velký koníček. Zastupujeme v tomhle německého výrobce, od nějž vozíme hliníkové tyče. Z nich pak v naší hale v Únanově vyrábíme zimní zahrady na míru. Právě kvůli zimním zahradám se dokonce právě od zítřka vracíme i na brněnský stavební veletrh, který jsem už díky internetu považoval za zbytečný.

Rovněž jsme začali s foliováním profilů. Nekoupíte tedy u nás jen bílá plastová okna, ale nejrůznější imitace dřeva, nerozeznatelná od originálu.

Dotkla se vaší firmy hospodářská krize?
Zatímco jiné firmy dělali obrat velkými zakázkami, my jsme třeba na milionovou tržbu museli sehnat dvacet malých zakázek po padesáti tisících. To se nám teď ale vrátilo. Malé firmy a sami majitelé domů staví a opravují pořád, skutečně velké developery jsme mezi našimi odběrateli neměli. Obrat se sice, oproti loňsku, malinko snížil, přičítáme to ale spíše letošní poměrně dlouhé zimě. S potěšením tak mohu konstatovat, že jsem nebyl nucen propustit jediného zaměstnance.

Jak relaxuje majitel jedné z nejúspěšnějších firem na Znojemsku?
Tělem i duší jsem sportovec. Dříve jsem hrál závodně volejbal a basketbal, rekreačně jsem dělal tenis, kolo a vodní sporty. Těch akčních sportů ale teď ubývá, hlavně kvůli věku. V poslední době jsem ale nadšený amatérský golfista, už mám dokonce nějaká umístění na turnajích. A teď naposledy jsem se krásně pobavil při představení divadla Semafor ve znojemském divadle.