Veřejný prostor se v předvánočním čase bezesporu zaplní vzpomínkami na deset let od odchodu Václava Havla. Ve skutečnosti to ale není deset let bez prvního polistopadového prezidenta, protože jeho veřejný obraz je ve společnosti stále přítomen. Jako každá výrazná historická postava žije svůj „druhý život“ ať již jako projekční plocha pro vzývané hodnoty osobní integrity, odvahy a snad i svědomí, či jako projekční plocha pro mnohé společenské frustrace z 90. let a nástupu liberální demokracie a kapitalismu.

Martin Věchet
Petr Uhl – bojovník s čelenkou čestnosti

Michal Stehlík 
je historikem soudobých dějin, působí na FF UK a v Národním muzeu

Máme tak ve veřejném prostoru hned několik Václavů Havlů, vzývaných či zatracovaných, a klasicky je náš vztah k němu více výpovědí o nás samých než o dané osobnosti. Navíc, deset let je zjevně pořád docela krátká doba na to, aby se dala s řádným odstupem hodnotit jeho role v dějinách. Takzvaně „na Havlovi“ probíhají mimo jiné i mnohé dělicí hranice uvnitř společnosti.

Je přitom nesporné, že z hlediska mezinárodního vnímání jsme neměli (a nemáme) za poslední půlstoletí výraznější osobnost – navíc výraznou v pozitivním slova smyslu. Stejně tak je stále jasnější, že jeho role ve vnitřní politice byla v 90. letech velmi komplikovaná a zasloužila by si ještě v budoucnu skutečně kritické zhodnocení. Mezi největšími politickými hráči Václavem Klausem a Milošem Zemanem je mu přisuzována spíše vyvažující symbolická role, méně se kriticky hovoří o konkrétních politických krocích v době krizí, jako byla například ta spojená s rozkolem ODS v roce 1997 či televizní na přelomu tisíciletí.

Zkreslení symbolu

Navíc, osobnost dramatika, disidenta, revolucionářea politika/prezidenta se nám zde již pohybuje v masmediálním světě, kdy je pod docela jiným (i bulvárním) drobnohledem, než byl třeba často s ním srovnávaný T. G. Masaryk. Stejně tak je realita společnosti po roce 1989 hodně jiná než mezi léty 1918 a 1937. Tím je podmíněn i již zmíněný veřejný obraz. To, co se u Masaryka dnes považuje jako pikantní zajímavost – jako byly jeho vztahy se ženami po roce 1923, bývá z hlediska partnerských vztahů u Václava Havla pro některé jen dalším dokladem jeho morálních selhání.

V každém případě se s ubývajícími léty stává Václav Havel především symbolem, nehledě na znaménko, které se symbolu přičítá. Vlastností symbolů je pak jednak černobílost, jednak čistě emoční přístup. A jak konstatoval významný britský historik Tony Judt, každý symbol ve veřejném prostoru si v sobě přirozeně nese vlastnost nutného zkreslení obrazu. Některé charakteristiky se pro symbol prostě nehodí a je jen otázkou, kdy se s polopravdy o dané osobnosti stane nepravda.

Tomáš Jindříšek
Je český optimismus vědecky vyvrácený?

Pro bezmezné obdivovatele nehraje roli soubor osobních slabostí dané osobnosti, případná neobratnost v domácí politice, či dokonce nepochopení, jak politika vlastně ve stranickém systému funguje. Roli hraje pozitivní symbol disidenta, revoluční změnya lidskoprávní étos. Stejně tak pro zaťaté kritiky nehraje roli mezinárodní přínos Václava Havla, jeho přesvědčivá snaha napojit českou společnost na západní Evropu a nesporná osobní statečnost v nelehké době.

V nejzkreslenější podobě této negativní emoce pak před sebou máme prezidenta alkoholika nechávajícího rozkrást tuto zem. To všechno jsou však především obrazy a symboly, nikoli živý Václav Havel, s velikým historickým významem, stejně jako s osobními slabostmi.

Zdroj: Deník

Kritický historický pohled by se však měl snažit odlišit podstatné od nepodstatného, klíčové od pomíjivého. Nemáme před sebou dokonalou bytost, byť je v dějinách tak rádi hledáme či si je modelujeme. Ptejme se však nikoli po dokonalosti, ale po odkazu. Že byl nesporný a v pravém slova smyslu revoluční, to je i při dnešním ohlédnutí nesporné.

Ombudsman pro lidská práva Stanislav Křeček
O Prahu se prý bojuje o něco blíže

Nemusíme ctít Havla jako symbol historického vítězství nad komunismem, ale můžeme si z jeho osudu vzít nesamozřejmou statečnost v době, kdy drtivá část společnosti mlčela. Možná i proto je pro významnou část této společnosti v konečném důsledku černým svědomím.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.