Politické reprezentace se střídají, ale výkonný úřednický aparát zůstává. To je ideální stav, k němuž měl dopomoci zákon o státní službě. V ČR se ovšem ušil horkou jehlou pět minut po dvanácté v říjnu 2014. Jeho přijetí bylo prezidentovou podmínkou ke jmenování vlády Bohuslava Sobotky. Paradoxně konečnou verzi Miloš Zeman zamítl, takže spatřila světlo světa až po přehlasování jeho veta. Nelíbilo se mu zakotvení funkce politických náměstků, jež vnímal jako pašalíky pro stranické figury. Bez nich by ovšem nastupující vládní sestava byla zcela bezmocná.

Kateřina Perknerová
Očkujme se kvůli dětem

Vyměnit jakéhokoliv vyššího úředníka je totiž přetěžký úkol. Pokud nekrade a plní kvalifikační podmínky, nelze se ho v podstatě zbavit, i kdyby byl líný a pomalý. Každý politik si pamatuje větu lídra tehdy opoziční ODS Mirka Topolánka z roku 2005: „Neočekávejte ode mě nic jiného než noc dlouhých nožů. Po osmi letech vládnutí sociálních demokratů jsou některá ministerstva totálně destabilizovaná i personálně vyprahlá.“ Vzbudilo to velké emoce, protože i bez použití skandálního spojení s nacistickou érou to bylo třaskavé vyjádření. Povolební realita však byla jiná. První vládu sestavovala jen ODS, ale kompletní čistky se dotkly pouze resortů vnitra a školství. Na savové orgie neměli noví ministři lidi.

Píšu o tom proto, že i nástup Fialova týmu provázejí úřednické obměny. Kromě Gazdíkova resortu školství, kde byla zachována kontinuita díky kvalitní práci předchozího vedení, se v horních patrech škatulata hýbou. Přicházejí náměstci z ostatních koaličních stran či vlastních partají, nová osazenstva mají tiskové odbory. Budou-li odvádět špičkovou práci, je to v pořádku. Přesto by k úlohám, jež před pětikoalicí stojí, měla patřit i revize služebního zákona.