Saša Rašilov: Co mi dřív připadalo k vzteku bezvýchodné, dnes už mě nerozčiluje

Vedle domu máte ještě menší domeček, takový vejminek. Ten využíváte jako dílnu nebo trucovnu?
Spíš je to úložiště všeho možného. Původně to byla typizovaná chatka, jedna z těch, které se vyráběly v sedmdesátých letech. Jmenovala se Světlana. Táta ji ale podsklepil, sloužila místo altánku.

Vaše zahrada se mi líbí. Přijde mi, že si žije vlastním životem, má tajemství a taky nabízí dobrodružství, hlavně dětem.
My jsme to v dětství taky takhle měli a cítili. Já měl navíc hrozně rád rébusy. Jeden si pamatuju z dědova filmu Přijdu hned. Pointa je založená na tom, že chtiví pozůstalí hledají tučný šek, který nebožtík někam ukryl. Rozporcujou celý byt a můj děda – ve filmu s ním hrál i jeho pes – si vezme právě jen psa a náhodou na něho zbude malá krabička, na níž je napsaný monogram „KK“. Pak se na psa v roztržitosti rozzlobí, vyžene ho a dlátem ještě ve vzteku krabičku rozklíží a rozlomí i monogram. „Tak, a teď jsem rozlomil i oboje K,“ povzdychne si. A dojde mu to – „obojek“! A letí hledat psa… Já tyhle rébusy miloval a táta mi kreslil různé slovní hříčky. Jednou třeba namaloval růži, za ni napsal „N“, pak nakreslil rybu a za ni dvě děla. Voilà: Růže, „N“, kapr, děla… Růženka prděla! Tohle si člověk pamatuje celej život.

Vy jste se na Zbraslavi narodil, vyrostl tady a pak jste se sem před několika lety zase vrátil. Já pocházím z nedalekých Modřan a Zbraslav a okolí patřily k oblíbeným cílům našich výletů v dětství i později. Připadá mi, že i přes všechny změny se to tady za desítky let nijak dramaticky nezměnilo.
Změnilo se toho dost, ale Zbraslavi pořád zůstalo dost z její někdejší podoby. Já tu nejdřív žil do svých dvaceti let, pamatuju si, že tu byla spousta ptáků, všude kolem králíci a slepice. A když se budu držet zahrady, musím všechen vývoj a změny trochu relativizovat, protože naše zahrada není zahradou typickou pro chlubení, po níž se chodí a hrdý majitel ukazuje – tu máme jezírko, támhle skalku… Taky tu sekáme sekačkou, ale klidně někde necháme ze srandy divočejší místa, támhle je třeba taková savana se suchými cancoury…

Zikmundova vila jako vila Tugendhat. Nevstoupí do ní každý, kdo přijde

Členitější zahrady se sekají hůř…
Možná, ale netřeba to omlouvat, i tady mohl být „angličánek“ bez sedmikrásky – stačilo by rozházet správné, ekologicky šetrné bobule. Jenže my tu místo toho máme takové zbraslavské Japonsko, haiku, ovocné stromy, které už moc nerodí, ale co – švestka pořád krásně kvete, přestože si už odsloužila své.

V rohu zahrady kotví i plachetnice.
Je mi jasné, že k lodi by se hodil romantický příběh, že sem připlula o historických povodních a už nám tu zůstala, ale je to jinak. Plachetnice je tady snad od nepaměti.

Se svou první rodinou jste bydlel dlouho v centru Prahy.
A taky nějaký čas na Vysočině, což byl zase úplný „countryside“. Na Zbraslav jsem se vrátil, když už doznala velkých změn. Dnes je obec v záplavové zóně, vybudovala se protipovodňová ochrana, jsou tu už územní omezení.

Měli jste před těmi dvaceti lety vodu i tady?
Voda se zastavila dole na zahradě. Byli jsme na dovolené skoro u Španělska, asi dva tisíce kilometrů odsud. Pohybovali jsme se průměrnou rychlostí sedmdesát kilometrů za hodinu, takže nemělo smysl nějak spěchat domů. Ale volali jsme, abychom zjistili, jak se situace vyvíjí. Tenkrát byly ještě strašné telefonní tarify. V cizině se nás účastně ptali, jestli jsme viděli, co se děje. „Praga, Praga…“ říkali a zvedali oči. Ale my měli štěstí, že se voda zastavila na kraji naší svažité zahrady. V tom svahu je taky umělý zlom, který je ještě dílem dědy – když se s pomocí krumpáčů, lopat a dobré nálady vršila přírodní terasa. Hlína se brala ve spodní části zahrady a vrstvila se od domu. Pak se ještě vytvořil kamenný taras, který je tu dodnes.

Jak stará je vila vaší rodiny?
Děda si Zbraslav oblíbil a dům, který tu už stál, koupil na začátku třicátých let. Miloval zvířata a zahradu, dům přestavěl tak, aby v něm bylo hodně oken a světla. Děda choval i cvičeného housera, kočky a psi měli z baráku průchoďák, chodili ven a dovnitř, jak se jim zlíbilo. Děda se prý vždycky vykulil v broďákách, ve kterých chytal ve staré Vltavě ryby.

Stačilo tehdy sejít po svahu až k vodě, kaskáda ještě nebyla. Já si dědu osobně nepamatuju, protože umřel v pětapadesátém, ale můžu říkat, že se narodil v předminulém století – mého tátu měl v pětačtyřiceti a já se zase narodil, když mému otci bylo šestatřicet. Jako kluky nás vodil po Zbraslavi a ukazoval, kdo v jaké vile žil – tohle je Ottova vila, tady bydlel Vančura, tady Vejvoda, onde zase Hoffmeisterovi…

Vladislav Vančura tvořil slavná díla ve vile na Zbraslavi. I dnes jde o skvost

Vyladěné, činané zahrádky, kterých by se na Zbraslavi určitě taky našlo dost, zjevně nejsou inspirací pro vás.
Moc ne. Ale zároveň nikomu nic nevyčítám. Když se v tom někdo najde, proč ne. Nahoře, kde máme gril a kde lítají děti, tam to taky sekáme nakrátko, ale když s tím začnete, sedmikrásky zase vyrostou. Někdy mám pocit, že se chtějí dohodnout. Jako by říkaly: „Dobře, chcete to mít na tři cenťáky, OK, my budeme klidně u země, ale nechte nás tady taky…“ A mně to stačí k rozhodnutí, abych je nechal, protože vyrejpávat jednotlivě je nechci. Občas vidím ty věčné udržovatele zahrad, a ta jejich urputná potřeba vládnout vlastnímu času mi připadá – když to přeženu – až faustovská.

Vezmou si do hlavy: tady sedmikrásky neporostou, poroste tu jen tráva a já pro to udělám všechno! A lezou po čtyřech, věnujou rejpání veškerý čas, pak to zasypou chemií, aby měli pokoj… A sousedovi za plotem sedmikrásky stejně rostou. Je to snaha o absolutní pořádek. Ten nám ale nastane, až budeme na prkně. Teprve tehdy má čistá košile opravdu smysl, protože už si ji nezašpiním. Ani pěkné lakovky. Teď mě napadá, že v těchhle botách , co mám zrovna na nohou, jsem strávil celou zimu… Moje máti si taky vždycky zoufala, že se otec sice převlékl z „hezkých věcí do práce“ do montérek, ale boty si nechal…

Jste alespoň příležitostný kutil?
Dřív mě uspokojovalo, že jsem někde třeba přivrtal vrátka kvůli bezpečnosti dítěte nebo udělal jinou vychytávku. Měl jsem radost z věcí, které jsem si udělal sám – trochu nesenou mýtem o zlatých českých rukou. I dnes si namíchám beton a něco spravím, když je to nutné. Dělám to ale už bez radosti, zato s větším klidem a s vědomím, že tohle nikdy nekončí a pořád bude něco potřeba.

Věci, které mi dřív připadaly až k vzteku bezvýchodné, jako třeba vytrhat nějaký plevel, mě už dnes nerozčilují. Nedeptá mě, že je to nekonečná práce. Třeba támhle vlaštovičník – je docela pěkný, ale nemusí ho tam být tolik, tak natáhnu rukavice a zredukuju ho. Ale pořád je to příroda. Kupodivu podobné je to s civilizací – že je jako plevel: nekonečná. V pětadvaceti jsem si naivně říkal, že až ve Vodičkově dodělají kolektory, konečně to přestane být rozkopané a skončí objížďky. Omyl.

Civilizace tím, jak se snaží být dokonalá, nemůže dosáhnout toho, aby na jednom kilometru čtverečním fungovalo najednou všechno, navíc přibývají nové požadavky. Kdybychom ovšem odešli, příroda by si všechno vzala zpátky. Stačí se podívat, jak se zazelená a popraská chvíli nepoužívaná, zavřená silnice.

OBRAZEM: Jako v Bronxu. Život ve vyspělé zemi nemusí být moc růžový

Máte srovnání města s venkovem. Zbraslav je něco mezi, ačkoli je o dost blíž spíš městskému životu.
Jak už jsem řekl, jeden čas jsme bydleli na Vysočině, mezi Jihlavou a Havlíčkovým Brodem. Dcery tam chodily do školy. V tom kraji bylo znát, že statkář má přirozený zájem i na krajině. Obnovili třeba úvozovou cestu – nechtělo to moc, stačilo ji prohrábnout. Ale i tak bylo vidět, jak stačilo pár let, aby cesta bez užívání a péče rychle zpustla a postupně zmizela. Kdysi jsem z Vysočiny zvládal jezdit do Prahy za prací dvakrát i třikrát týdně, ale později už se to – i kvůli situaci na D1 – nedalo, přestože civilizace zase o kus pokročila.

Obtěžuje vás řízení auta?
To ne, ale už jsem se dávno vyřádil. Dnes se jen držím volantu a po městě mi tempomat hlídá padesátku.

Máte rád „svět včerejška“?
Určitě mi nevadí. Myslím si, že k němu mám blízko i celoživotním přebýváním ve světě divadla. I v něm přetrvávají věci, které mají hodnotu, a není to přitom problém a překážkou k tomu, aby přicházely další generace tvůrců a vznikaly nové hry. Zároveň to neznamená, že by se přestal hrát Shakespeare. Není třeba za každou cenu střídat staré novým. Mimochodem, takový přístup mám i k oblečení. Já se převlíkám pořád, zahrál jsem si už ve spoustě hadrů. Ale to je hra, nemám k oblečení vztah.

Možná je to i škoda, protože není nic špatnýho na tom, když má někdo z oblékání radost. Jen já k tomu vztah nemám. Už mě začalo lehce štvát, že bych měl být člověkem, který musí nezbytně žít s padesáti tričky s krátkým rukávem. Někdo tyhle věci mentálně zvládá a dovede je obhájit jiným obsahem, ale já ne, mně je to fuk. Teď jsme navíc ještě v situaci, v níž klidně může nastat moment, kdy si člověk bude muset rychle sbalit jednu tašku a vypadnout.

Čím si uděláte radost?
Hraju on-line šachové „blitzkriegy“, to je taková moje zásadní zábava. Taky rád vezmu naši čtyřapůlletou Marušku do své „man cave“, kde spolu vyrábíme nepraktické věci, které nás baví. Je fakt, že s ní radši vyrobím nějakou volovinu ze špejlí, než abych udělal poličku. Stejně tak si raději udělám pořádek v deskách nebo srovnám mapy z klubu turistů, zabrnkám si na kytaru, vytrhám na zahradě něco kopřiv…

Hrajete na kytaru?
No, tak si brnkám. A holkám taky. Je dobrý umět navodit rytmus a zahrát písničku. Taky jsem si splnil jeden rest a pořídil si klávesy, na které trochu umím. Přece jen jsem konzervatorista, a tam dostanete důležité základy muziky, které se potom u divadla hodí.

Domečky pro panenky? Kdepak, tyto neuvěřitelné budovy skutečně existují

Prý jste si oblíbil i zdejší cyklostezku a máte solidní kolový park.
Jo, cyklostezka je tu bezvadná, často na ni vyrážíme s bráchou a našimi dětmi. Oblíbenými cíli jsou občerstvovací stánky. Emilce je rok a půl, takže se s cykloturistikou po okolí bude teprve seznamovat v sedačce. Už se těším, až zase dáme výlet. Uvažuju i o elektrokole, že bych na něm mohl jezdit do divadla. Vyrostl jsem v osmdesátkách a něco jako cyklostezky tu dřív nebylo, takže je to skvělý.

Jen mě občas nepříjemně zaskočí, že se i na cyklostezkách pro nejširší veřejnost najdou šílenci, co si je pletou se závodní dráhou. Podobně i bruslaři a bruslařky na inlajnech. Žádný oční kontakt – protože černé brýle, žádný audiokontakt – protože sluchátka. Nic proti měřákům tepu a kolům za sto tisíc ani proti pěkným vybrusleným nohám opáleným ze solárka, ale na veřejné cyklostezce prostě nemůžu letět čtyřicítkou nebo vlát na bruslích podobně rychle a od kraje ke kraji. Prostě to není místo k machrování. Ze stejného důvodu se asi nelze divit, že nechtějí cyklistům povolit byť jen malou míru alkoholu. To by se zvrhlo v apokalypsu. Stačí jít v létě k řece a chvíli sledovat vodáky…

Jak zvládla široká Rašilovova rodina ty dva roky s covidem – tady u Vltavy, pod dávným sídlištěm Keltů?
Uklízeli jsme sklep, zahradu, práce nebyla… Ale jsme tu taková komunita rodin, co mají menší děti. Bydlí tady třeba spoluherec a moderátor Jirka Kohout. A nějak jsme to s dětmi a sousedy přečkali.