Následovala dlouhá diskuze, při které se studenti mohli ptát úplně na vše, co je napadlo a dozvěděli se spoustu zajímavostí o tvorbě této knihy, a také to, čím se pan Kadlec nechal k napsání jednotlivých povídek inspirovat. Tato třída plná velice šikovných studentů, napsala na téma jedné z povídek, kde pan Zlatohlávek ztratil své vlastní jméno, svou vlastní báseň, úvahu, zkrátka cokoliv, co je napadlo. Představivosti se meze nekladly. Několik jich nabízíme k přečtení.

Adriana Talavera, 6.B

Jak jsem ztratil jméno

Pomalu otevřu dveře do místnosti plné lidí a tiše se usadím. Mého příchodu si nikdo nevšiml, a tak dělám, že tam vůbec nejsem. Opřu se do křesla a pomalu se odeberu do svých myšlenek. Navenek jsem klidný, ale cítím, jak se mi opět zvedá tep a uvnitř sebe cítím, že každou chvíli vybouchnu. Pocity úzkosti, pocity marnosti a beznaděje.

Znojemská Galerie a Prostor nabízí výstavu současné české ilustrace.
GaP představuje oceněné ilustrace inspirované Znojmem

Tento svět se mi nelíbí, není pro mě. Cítím, že tu nemohu dýchat. Nepatřím sem. V mysli si vytvářím bludné kruhy. Dnů, kdy bych se nejraději sebral a dlouhé hodiny marně bloudil po okolí, neustále přibývá. Můj mozek stále pracuje, ač mi občas přijde, že nefunguje vůbec. Všeho si všímám, všechno vidím, všímám si maličkostí. A všechno mě děsí, mám strach z toho, co bylo, z toho, co je, i z toho, co bude.

Zimní procházka kolem jaroslavického zámku.
Andělská tvář, Černí baroni i Marie Terezie. Jaroslavický zámek našli filmaři

Připadá mi, že lidé okolo mě jsou hloupí, a čím hloupější, tím šťastnější. Můj život provází závist, nekonečná závist ke všem ostatním. Mám ve všem zmatek. Vlastně ani sám nevím, co mě ještě drží při životě. V podstatě jen přežívám ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Nenalézám sebepoznání, chvíle klidu a svobody. Často se dostávám do stavů melancholie. Trpím velkou vnitřní nejistotou. Jsem přecitlivělý a kladu na sebe samého nerealistické nároky. Pohybuji se v nejistém prostoru.

Nevím, co dělat. Nemám sílu - duševní sílu. Trápení, stres a utrpení. Nedostatek osobní identity. Připadá mi, že mám na čele cedulku s nápisem: "Nikdo", vidíte to taky?

Lednová procházka na vranovskou pláž.
Svařák s takovouhle oblohou a barvy do snů. Vranovská pláž je krásná i v zimě

A tak se ptám – kdy se to stalo? Kdy jsem ztratil své jméno, svůj hlas, svou radost žít? Kdy jsem ztratil sám sebe?

Měl jsem vůbec někdy nějaké jméno?

Adriana Talavera

Když chlapec ztratil jméno…

 Vody Atlantiku se lesknou ve vlnách, které pomalým tempem naráží na břehy Nového světa a majestátní Socha Svobody vrhá svůj mohutný stín na právě příplouvající lodě. Do New Yorského přístavu zrovna přijíždí parník s imigranty z celé Evropy, kteří přijeli do Spojených států hledat nový život, lepší práci a zajímavější životní perspektivu, než tu, která by na ně čekala v jejich evropské domovině. Nejpočetnější skupinou na parníku jsou Italové, pocházející zejména z Kalábrie a Sicílie, kteří se dostali na černou listinu místní mafie nebo ti, kteří zcela oprávněně podlehli strachu, že každý den může být pod hrůzovládu těchto zločineckých organizací jejich posledním. Někteří ještě dojídají poslední kusy dva týdny starého panettone, jiní naopak hrají šach nebo karty, aby si zkrátili dlouhou chvíli. Většina z nich se již ale netrpělivě nahýbá přes palubní zábradlí a zaujatým pohledem na břehy New Yorku vyhlíží nový život a příležitosti.

Tříkráloví koledníci vyrazili v sobotu také v Tasovicích.
Těšili se všichni. Tříkráloví koledníci se vrátili i v Tasovicích

Na palubě pobíhá skupina malých chlapců, kteří při své hře na lupiče a policajty často naráží do ostatních pasažérů či nechtěně shodí cizí šachovnici. Mezi nimi i mladý Giovanni Bellagamba, jež jako desetiletý přišel o oba rodiče, kteří se odmítli podřídit místní mafii a zaplatili za to cenou nejvyšší. Giovanni se na loď dostal jen díky přímluvě svého prastrýce, který se ho snažil ochránit před téměř jistou smrtí.

Zara Rutheford při sólovém průletu nad senickým letištěm.
Setkání se Zarou Rutheford. Nejmladší žena oblétává svět, zastavila se v Senici

Parník už lehkým drcnutím narazil na kotevní hráz přístavu a masy fyzicky i duševně zdrcených lidí se hrnou ven z lodi s vidinou lepšího zítřka. Když se Giovanni konečně prodere davem k přepážce za kterou sedí starý, korpulentní celník, je vyzván, aby se představil svým jménem a předložil své osobní doklady. Chlapec ale nerozumí ani slovo. Po chvilce gestikulací chlapec pochopí, na co se muž ptá a vysloví svoje jméno. Pro celníka je toto jméno stejně nesrozumitelné, jako byla pro chlapce jeho řeč. A protože pobyt na moři udělal z chlapcova osobního dokladu jen otrhaný cár papíru, ze kterého je jen stěží čitelné chlapcovo datum a místo narození, přepíše celník jméno v dokladu z Giovanni Bellagamba na Joe Bell.

Kryštof Pintera

Když se ztratí jméno

 Byl chladný podzimní večer, oslňující pouliční lampy vytvářely vysoké světlé kužely, jeden vedle druhého napříč temnou tmou. Po chodníku šly z vesela dvě osoby. Zrovna šly z baru, to by každý poznal, jen co by je spatřil, protože chodily zleva do prava a hlasitě při tom zpívali. Jedna z těch osob je paní Lampičková a vedle ní jde její manžel pan… Ale ne, ten pán, co sotva dokáže vyslovit kloudnou větu se zarazí, zastaví a zapřemýšlí, div se mu z hlavy nezakouří. Paní Lampičková se zastaví a zeptá se: „Co se děje…?“

Sobota byla v Novém Šaldorfu na Znojemsku ve znamení dalšího ročníku recesistické akce Kopání písku pro Vídeň.
Oblíbená recese, víno i čtyři tuny písku. U Znojma kopali Valaši i Vyškovačky

            Teď jí to také došlo. Ani jeden si nemůžou vzpomenout na jméno osoby, která si to pochoduje po ulici s paní Lampičkovou. „Musíme se okamžitě v-, v- vrátit,“ říká pán beze jména, „nechal jsem tam někde v baru jméno.“ Ztratit jméno je totiž nezákonné a kdo se nedokáže prokázat vlastním jménem, je ihned deportován do pracovního tábora, kde si musí nové tvrdě odpracovat.        Když se oba vrátí zpátky do stále hlučného baru, začnou hledat kde se dá. Pán je už celý spocený, vyklepaný a slzy se mu začínají sbíhat v koutcích jeho načervenalých očí. V tu ránu tam vrazí silně ozbrojené státní složky. Pán si myslí, že je to kvůli němu, že ho někdo udal, ale barman mu vysvětlí, že se tam bili dva muži, a tak musel zavolat někoho, kdo se o to postará. Když se celá situace uklidní, vejdou do místnosti dva pánové. Jsou to velitelové tohoto zásahu. Přišli zjistit od svědků, co se přesně přihodilo. Vždy před tím, než se někoho začnou vyptávat, chtějí znát jeho totožnost, tedy jméno. To pro našeho pána není ale vůbec dobré. Jediné co ho napadne, je utéct a schovat se na záchody. Jeho manželka tam v klidu zůstala a domlouvala strážníkům, aby odešli, protože v baru už nikdo další není. Jenže oni si chtějí zkontrolovat opravdu každý kousek tohoto baru. A tak se vydají i na toalety, kde se bezejmenný pán snaží něco vymyslet. Všimne si malého pootevřeného okna nad umyvadly, do kterého by se sice stěží ale vešel. Když už je v půli cesty skrz okno, někdo chytne za kliku ode dveří. Pán hluboce polkne a celý se zmrazí. Najednou se ale venku před barem ozval velmi hlasitý křik. Dveře se zabouchly a pán mohl pokračovat.

Procházka mašovickým lomem.
Voda jen pro otužilce, pohled do zimního mašovického lomu je krásný pro všechny

            Jakmile vyskočil z okna, velmi rychle utíkal domů, bez jediného zájmu zjistit, co se venku stalo. Hlavním cílem bylo, dostat se živ a zdráv ke vstupním dveřím jeho domu. To se mu povedlo a zanedlouho došla i jeho paní. Co bude dělat zítra a jak to vyřeší se svým ztraceným jménem je mu nyní opravdu ukradeno.

Šimon Svoboda