Podělte se i o vaše cestovatelské zážitky a fotografie na znojemsky@denik.cz. 

Vyrážíme. Cesta vede cik cak do prudkého kopce, na jehož konec pomocí blikotavých čelovek nedosvítíme. Tělo se pomalu přizpůsobuje sníženému množství kyslíku ve vzduchu, jsme nyní  výše, než je vrchol nejvyšší evropské hory Mont Blancu. Předchozí výstup na čtyřtisícovku Mount Meru a postupné stoupání a opět klesání po úbočí nejvyšší africké hory nás velmi dobře aklimatizovalo. Jinak by byl výstup vysoce riskantní. Hlavně pomalu, nespěchat, jít rovnoměrně. „Pole, pole,“ zdůrazňují vůdci. Pomalu, pomalu. Předpoklad, že budu cestou pojídat hrozinky, se nedaří plnit. Nejdůležitější je udýchat stoupání. Malou pauzu využívám k snězení trochy čokolády a zase stoupáme. Cik cak. Proti nám směřují dvě světélka. Jsou to místní průvodci, kteří drží pod pažemi muže, pro kterého výstup skončil dříve, než dosáhl kýženého cíle. Nepřítomný výraz, neschopnost pohybu. Akutní výšková nemoc. Pokud by průvodci nestáhli onoho muže rychle dolů do nižší nadmořské výšky… raději nepřemýšlet nad důsledky. Tak mně bleskne hlavou myšlenka, že onen nešťastník bude mít místo špiček pohorek díry díky ostrému lávovému písku. To jej ale v tu chvíli jistě nezajímá.   

Z návštěvy v Pompejích. ohlédnutí za výletem na jih Itáie. Foto Přemysl Karpíšek
Úžasné Pompeje, citrony zrající v lednu aneb vzpomínka na výet do Neapole

Černočerná tma pomalu mizí, na východě přechází v temně modrou barvu. To jsme již dosáhli hřebene hory, odkud je další postup méně náročný. Cesta nestoupá tak prudce, ale na druhou stranu se hůře dýchá. Jsme ve výšce takřka 5 800 metrů. Východ se zase více rozsvětluje a my pokračujeme cestičkou vyšlapanou ve sněhu. Tolik zimy jsem nezažil snad na žádném treku, byť jsme vlastně na rovníku. Sil ubývá, ale cíl se blíží. Konečně jsme na vrcholu, na nejvyšším bodu Afriky ve výšce 5 890 metrů nad mořem. Jako by v tu chvíli ze všech spadla veškerá únava. Radost nad dosažením cíle je obrovská a veškeré trampoty výstupu jsou ty tam. To se již na obzoru ukázal malý oblouček slunce, který se každou vteřinou zvětšuje. Svítá. Do cíle jsme dorazili právě včas. Nyní je čas na vrcholové fotografie skupiny, posléze i jednotlivých členů výpravy. Pijeme čaj a nastavujeme tváře slunci a jeho životadárným paprskům.

Pak již sestupujeme dolů, v táboře si asi dvě hodiny odpočneme a následně scházíme o dalších tisíc metrů níže. Stany nám postavili nosiči, nemáme příliš hlad, ale jsme pořádně unaveni. Jsme ve výšce „jen“ něco pod čtyřmi tisíci metrů, skvěle se nám dýchá a za chvíli usínáme.

Jiří Eisenbruk, Znojmo