Zavřené bylo opravdu všechno, i Matyášova brána Hradu. Na hradní nádvoří mě tedy nepustili, tak jsem exprezidenta Ovčáčka obešel přes Brusnici a přes Nový svět, kterému se-říká se mu Vesnice uprostřed Prahy. Rád se tam procházel třeba český malíř Jan Zrzavý který bydlel nedaleko na Starých zámeckých schodech. Po Zámeckých schodech jsem se pak vracel dolů na Malou Stranu, ale po Starých zámeckých schodech to nešlo, to bych právě musel přes nádvoří Hradu kolem Daliborky. Ale třeba se zadaří, až přijede v létě kamarád z Kremsu, mám mu dělat průvodce, chce poznávat Prahu a fotit z Petřínské rozhledny. Snad už bude otevřená.

Zatím ale v Praze nebylo návštěvníků mnoho. Kolem poledne jsem šel z přes Karlův most z Malé Strany a potkával jsem jen velmi málo lidí. Pokračoval jsem do Starého Města. Do Zlatého Tygra v Husovce si člověk zatím sednout nemůže, ale v okénku hned vedle měli Bernarda za devětadvacet korun, to ve Znojmě nepořídím! Upíjel jsem a vzpomínal, jak u Tygra sedával pan Hrabal a jak tam jednou president Havel přivedl i Billa Clintona, a ten tam hrál na saxofon… To už jsem šel dál, v Karlově ulici mi padla do oka elegantní dáma z lepších časů na fasádě vedle výkladu zavřeného obchodu. Kousek dál na Mariánském náměstí mě do současnosti vrátil pohled na kovidové odběrné místo před magistrátem.

Vedle Staroměstském náměstí bylo taky bez turistů, jen nějaká kráska obdivovala Mariánský sloup  a pár lidí posedávalo pod Husovým pomníkem. Tak snad už je jaro konečně tady. Jak jsem se tak po skoro prázdném náměstí rozhlížel, všiml jsem si, že na dláždění jsou pořád ještě kříže na památku obětí epidemie. Leží u nich květiny, svíčky a lidé se zastavují v tiché vzpomínce. Koho to nepotkalo, neuvěří… Už ale byl čas jít dál, došel jsem na Václavák a pak metrem pokračoval do Karlína. Do oka mi tentokrát padl Negrelliho viadukt. Po 170 letech je zase v plné kráse. Zprovozněn byl už v roce 1850, dlouhý je přes kilometr a rekonstrukce stála 2 miliardy. Jmenuje se po významném rakouském stavebním inženýrovi Luigi Negrellim, který ho tehdy stavěl.

Pokračoval jsem na Žižkov k Národnímu památníku. Když jsem se tam po všech těch schodech vyškrábal a díval se na Prahu pod sebou, přemýšlel jsem, jako před tím na Hradčanech: copak byste na to, co se pod vámi dneska děje, říkal, Jene Žižko? V každém případě je to na Vítkově hezké, celé okolí je pěkně upravené. Jen když jsem se podíval k žižkovskému vysílači, musel jsem se usmívat – říkávalo se mu Bilakův – pro vás mladší, Vasil Bilak byl jeden těch nejméně oblíbených komunistických funkcionářů. Skončím ale pamětihodnější osobností. Když jsem sešel jsem z Vítkova dolů, byl u pomalu čas ke zpáteční cestě. Cestou k vlaku jsem si nezapomněl vyfotit pomník sira Nicola Wintona, kerý svým úsilím v Praze těsně před válkou zachránil před Hitlerem 669 židovských dětí.

Zdeněk Gajdůšek

Redakce děkuje Zdeňku Gajdůškovi za poskytnutý příspěvek