Bulharsko láká turisty hlavně na své černomořské pobřeží. Ovšem nejen moře, ale i vnitrozemí má své kouzlo. To vědí milovníci vysokohorské turistiky, kteří dají přednost pohorkám a námaze utopené v potu před sluněním a lenošením na písčitých plážích. Vyrazit mohou na nejvyšší horu země, Musalu.

Ažt na vrchol sice lanovka nevede, jedna tu ale je a ušetří nám hodně námahy. Z horského střediska Borovec vede kabinová lanovka na hřeben pohoří a tím si ušetříme výstup více jak tisíce výškových metrů. A to už je znát. Ale pak už se jde po svých a turistu dychtivého stanout na Musale ještě čeká více jak pět set metrů rozdílu. Od konečné lanovky vedou na vrchol dvě cesty. Na tu pohodlnější s turistickým značením míří drtivá většina turistů. Pochodovat v horách husím pochodem v davu odmítáme a volíme výrazně náročnější neznačenou trasu přes vrcholy Aleko a Bezimen vedoucí po hraně hřebene nebo těsně pod ním. Cestička se místy ztrácí a vrchol Musaly je jako maják na moři. Chvílemi se nám otevírají uchvacující výhledy do hlubokého údolí s jezery. Přecházíme několik kamenných moří a již nás čeká poslední výšvih na samotný vrchol hory. Ještě malý odpočinek a udělat vrcholovou fotografii. To není jednoduché vzhledem k nemalému množství lidí. Zpáteční cestu volíme po turistické cestě – je delší, rychlejší a méně náročná. Bylo by asi ideální naplánovat cestu na počátek září, kdy ještě není sníh a je zde liduprázdněji.

Pohoří Rila skýtá mnoho vysokohorských túr. Snad nejkrásnější je okruh okolo sedmi Rilských jezer.  Výchozím místem je chata Rilská jezera, kam je možné vyjet lanovkou. Pak již čeká turisty relativně náročný horský terén, který skýtá opět uchvacující výhledy – z jednoho bodu  je vidět skutečně všech sedm jezer. Kdo by si netroufal na náročnější túru, nemusí ji absolvovat celou, stačí vyjít k některému z jezer. Malým dobrodružstvím je cesta od spodní stanice lanovky do civilizace, kterou je možné uskutečnit terénními automobily, skupiny mohou využít terénních gruzaviků (náklaďáků).

Z pohoří Rila je to jen skok do druhého nejvyššího pohoří Bulharska Pirinu s nejvyšší horou, šedobílým vápencovým Vichrenem (2914 m n.n.). Východiskem je horské městečko Bansko a chata Vichren, ke které vede silnice. Pak se jde po svých a výstup je poměrně náročný. Na poměrné krátké vzdálenosti musíme překonat  takřka tisíc metrů převýšení, ale výhled stoji za to. Nazpět je možné jít stejnou cestou, nebou skutečnit přechod. Prudký terén se překonává pomocí ukotvených řetězů obdobně jako ve Vysokých Tatrách. Pokud někomu zbývá ještě dost sil, může se vydat na hřeben Končeto pověstný svoji ostrou hranou, odkud na obě strany spadají velmi prudké srázy. Hřeben je zajištěn řetězy, ale dříve tomu tak nebylo. V nejexponovanějších místech prý pokračovali ti bojácnější rozkročmo…

Při návštěvě dvou nejvyšších pohoří, která jsou současně národními parky, není od věci navštívit také historické památky. Tou nejznámější je Rilský klášter zapsaný na seznamu UNESCO, Stobské a Melnické pyramidy – skalní útvary připomínající v malém tureckou Kapadokii. Pitoreskní skalní věže vznikly erozí a jsou opět magnetem pro mnoho turistů. Kdo má rád víno, neměl by vynechat vinařské městečko Melnik známé svým červeným víne a navštívit některý ze zdejších sklepů či vinoték. Jihozápad Bulharska stojí rozhodně za návštěvu.

Jiří Eisenbruk