Když chuť k životu vyhraje na Covidem aneb příběh za jedním poděkováním

Deset dní jsem onemocnění zvládala doma, cítila jsem se ale velmi unaveně – jako bych právě doběhla maraton, horečky neustupovaly.  2. prosince jsem musela do nemocnice. V Nemocnici Znojmo už byl postup přijetí takového pacienta zaběhnutý – vstupní vyšetření (to potvrdilo oboustranný zápal plic) a uložení na infekčním oddělení. Protože se mi velmi špatně dýchalo, naordinovali mi lékaři kyslíkovou masku. V tu chvíli jsem si začala myslet, že už by se můj stav mohl začít zlepšovat, že už to přeci musí polevit. Můj stav se ale nelepšil. Přeložili mě na ARO. V těchto chvílích jsem myslela na svou rodinu, která mi byla psychickou oporou. Říkala jsem si, že lékaři mě z toho dostanou. Že chci, abych to spolu s jejich pomocí zvládla. Nechtěla jsem to vzdát. Dva dny poté už jsem o sobě nevěděla, uvedli mě do umělého spánku a napojili na umělou plicní ventilaci. Když jsem po zhruba pěti dnech po probuzení z umělého spánku opět otevřela oči, první co mě napadlo, že už mě nikdo nedusí, ano, onemocnění COVID už mě přestalo dusit. A pak jsem si řekla „DÍKY“. Díky, že jsem to chtěla zvládnout, díky zdravotníkům, jakou profesionální a náročnou péči poskytují, díky rodině, že tu byli, když jsem je potřebovala. Svůj boj nad touto nemocí jsem vyhrála.

Jana P.

Popis průběhu onemocnění lékařem: