Každý  den a každý let je jiný. Třeba pár dní před Vánoci bylo ve Znojmě na zemi nádherně, ale jak to bude vypadat na obloze jsem si jistý nebyl. Ale dokud to nevyzkoušíš, tak nevíš. Proto jsem zamířil na znojemské letiště a zkrátka to vyzkoušel. Po startu jsem samozřejmě nejdříve zamířil nad Znojmo, po slunci to byla skoro paráda, jen mírný opar. Ten pohled se neomrzí, proto jsem hned začal fotit. Jen jsem se musel držet po slunku a hlídat si výšku, jinak se podmínky pro focení rychle horšily.

Pokračoval jsem na Jaroslavice, podívat se na sádky a na zámek. Určitě ho znáte, je to už léta současně nádhera i katastrofa. Obracím se zpátky ke Znojmu, prolétám přízemní mlhou, ve které se tvoří obláčky a občas i souvislejší oblaka. Pomalu se vracím, proto klesám pod mraky a ještě se dívám na Louku. Vidím, že stavba krytého bazénu na koupališti už začala. A jak se tak dívám na monumentální klášter, vzpomínám na jedny prázdniny, které jsem tam ztratil jako „absolvent“. To tam ještě byla kasárna, před hlavním vchodem na terase byl velký „buzerplac“ z betonových panelů a kolem parkovala vojenská technika, vesměs nepojízdná.

Byl to let v oparu pod mraky, zatímco nad nad mraky bylo čisto. O týden později to byl zas jiný zážitek.

Z letu z Příbrami do Znojma. Nad Slavonicemi.
Rána nad Slavonicemi. Let z Příbrami do Znojma zkomplikovala vzdušná srážka

Na Nový rok jsem se na letiště šel původně jen podívat a pozdravit se s přáteli. Jenže. Když už jsem tam byl a bylo příjemně s mírným větrem, zase jsem neodolal. Tentokrát jsem letěl většinou v šeru pod mraky. Nad Znojem to také docela drncalo, turbulence byly až do asi 400 metrů nad terénem. Tentokrát jsem do protivětru vyrazil nejprve na západ, ale brzy jsem to obrátil na jih k Vranovu a po větru to pěkně „valilo“. Pokračoval jsem k východu po rakouské straně nad Hardeggem, brzy mě ale sluncem zalité údolí Dyje lákalo zpět na naši stranu. Pokračoval jsem nad Retzem a přelétl nad letišťátkem u Hatí, kde byl podle všeho sváteční klid. Letěl jsem dál k východu, zase po rakouské straně, nad Laa a pak se už blížil k Mikulovu a pak pomalu zpět nad Valticemi a Lednicí. Zase se objevily turbulence, proto hřebenu Pálavy raději zdvořile zdálky vyhýbám.

Nejkrásnějí zážitek pak přišel při zpáeční cestě, kdy se na západě otevřelo okno mezi mraky. A zapadající slunce osvětlilo krajinu a v ní se jasně rýsovala někdejší trasa řeky Jevišovky. Bohužel je ale  kompletně regulované, původní trasa už se nikdy nevrátí. Podvečerní slunko nabízelo úžasné pohledy, které ani fotka nezprostředkuje, třeba Znojmo osvětlené dírou v mracích. A to už jdu v silném protivětru na přistání. Ve vzduchu jsem byl nakonec skoro dvě hodiny. Pro mě krásný Nový rok.

Karel Procházka