První delší zastávka byla v kostele v Tavíkovicích. Tam na ně čekal otevřený kostel a také občerstvení v podobě ráno pečených koláčů. Poté zamířili za zpěvu a modliteb na Přeskače, minuli Běhařovice a zastavili se na koupališti v Křepicích. Během svačiny se přehnala krátká dešťová přeháňka, osvěžila vzduch a poutníci se mohli vydat na další část cesty. Prošli Mikulovicemi a zamířili k Rudlicím. Tam poseděli u kapličky, ulevili nohám, někteří si zdřímli. Čekal je poslední úsek – přes mostek, do kopce přes les až k polní cestě vedoucí do Hlubokých Mašůvek. To už se sluníčko opíralo do zad a všichni si stírali pot z čela. Kolem půl čtvrté spatřili první střechy a před čtvrtou hodinou se už občerstvovali u studánky pod kostelem. Unavení, ale spokojení. Po oddechu byla v programu bohoslužba a průvod na Kalvárii. Ostatní farníci za poutníky nepřijeli autobusem jako v minulých letech, nevyplatilo se po malý zájem ho vypravovat. Kdo mohl, vzal auto a naplnil ho. Pár míst muselo zůstat volných, aby mohli poutníky vzít zpět domů.

U pěších poutí platí rčení, že i cesta může být cíl. Člověk má klid a prostor zaobírat se svými myšlenkami, může si popovídat s ostatními, nikam nespěchá a čas nechává plynout. Nějaký ten puchýř, tu bolest v kolenu či píchnutí v zádech k tomu patří. Každý si neseme v životě svůj kříž, podobně jako ten dřevěný s věnečkem, který přinesli poutníci z Rešic až do Mašůvek. Při cestě se střídali a pomáhali. To by mělo platit i v životě. Poznání, že člověk není na svá trápení sám, nebylo jediné, co si poutníci odnesli ve svém srdci domů.

Eva Fruhwirtová