Poslední únorová sobota přinesla krásné slunečné počasí a přesto, že bylo jen sedm stupňů, kanály se hemžily gondolami a loděmi. Lidé se vyhřívali na březích kanálů a nasávali tu kouzelnou atmosféru a my mezi nimi.
Už v ranních hodinách jsme potkávali první masky a postupem času jich bylo víc a víc. Bohatě zdobené masky a šaty s historickým, či pohádkovým nádechem byly často až uměleckými díly, na kterých si očividně dali majitelé velmi záležet a potom je nosili jako pávi s chloubou a hrdostí. A turisti, včetně nás, si neváhali také pořídit alespoň škrabošku a hned se začlenit mezi ostatní masky. Bylo to úžasné a strhující. Tolik radosti ze života jsem dlouho neviděla.
Možná to bylo tím, že loni karneval nebyl, nebo tím, že v těchto těžkých časech, jsme si dovolili všichni vydechnout a aspoň na chvíli zapomenout na to, co se poslední dobou kolem děje. Nemalou měrou přispělo jistě i to, že město nebylo přesycené návštěvníky z Asie a oproti předchozích let tam byla tak třetina turistů. Karneval prý ve středověku přišel v oblibu tím, že nasazením masek se smazaly rozdíly mezi třídními vrstvami obyvatelstva a všichni si byli rovni. My jsme nasazením masek zapomněli na každodenní starosti a oslavovali jsme život.
Opět moje oblíbená Itálie uspokojila všechny naše smysly, vůně moře, racci, delikátní jídlo, výborná káva, lahodné víno, přátelští lidé a ještě navíc úžasná a jedinečná atmosféra jakou mají asi jenom Benátky v tento čas. Goethe tvrdil, že nejkrásnější na Benátkách je, se v nich ztratit … a je to tak. Už zase se sem chci vrátit.
Jana Klímová
