Do Karlových Varů jsem se zajel podívat v druhé polovině září.  Abych se na tu procházku posilnil, sedl jsem si v jedné zahrádce na pěší zóně. Taky jsem si potřeboval hned zkraje spravit chuť. Už u terminálu jsem si řekl, že si koupím nějaké lázeňské oplatky, když jsem ve Varech. Na velké ceduli u nich prodejce měl, že jsou v akci za třicet korun. Hm, platil jsem pětatřicet. Ne že bych vždycky trval na koruně, třeba žebrákům nebo tulákům, když je na ulici vyfotím, dám třeba dvacku, ale to vám povím, když jsem si kousek od toho nepoctivého stánkaře vyfotil jednu rusky hovořící slečnu, nezkoušel jsem radši nic, jak se totiž otočila, hned jsem věděl, že bych to pořádně schytal. To s partou mladíků v té zahrádce, o které jsem už mluvil, bylo jinačí pořízení, moc pěkně jsem popovídali.

Pak jsem vyrazil dál. U Thermalu jsem z dálky zahlídl mladý pár, ti se k sobě měli! Potkal jsem i pouliční muzikanty. Slečna s flétnou byla dost smutná, ukrajinský saxofonista byl fajn, ještě mě poprosil, abych ho vyfotil, že pošle fotku domů na Ukrajinu. Jak jsem si cestou všímal, lázeňští hosté teď mluví spíš anglicky, německy a italsky, ruština zazní občas, ale pak si všimnete, že vzadu na čepici mají napsané Ukraine, tak nevím, odkud vlastně byli. Ani ve Varech, ani v Praze zatím nepotkáte asijské turisty.

Nevšímal jsem si samozřejmě jen turistů. Zaujaly mě sochy, ať už moderní jezdec na koni nebo trochu starší kašna s dívčí tváří – že by nymfa? Prošel jsem se i po kolonádě, jak jsem si pak našel hlavní pramen má 73,4 stupně. A to, že Vary mají pramenů dvanáct, a třináctý je Becherovka, to si pamatuju dobře, to jsem si hledat nemusel. Pěkně se tam dá i posedět. Jak jsem se rozhlížel, tak mi přišlo, že mi tam nějak chybí Gagarin, ale to byla zkrátka jiná doba, když tam ještě býval.

Zdeněk Gajdůšek