Přes koberec, na kterém jsme měli nachystanou večeři, si to namířil škorpion. Asi deseticentimetrový členovec se zvednutým zadečkem zakončeným jedovým ostnem. Ženské začaly pištět, část chlapů volala: „Zabijte ho!“ Dalších pár, milovníků a ochranářů přírody, byla nadšena a připravena jeho život hájit. Konečné slovo měl průvodce, spíše jeho pantofel, který ukončil život tohoto tvora. Začala okamžitě diskuze, zde nemá okolo nějaké kamarády a někteří dokonce tvrdili, že tuto noc nebudou spát. I tak vypadá podvečer na Sahaře, kde není okolo vidět nic více jak písek a písek.

V malinkém správním městečku M´Hamid končí řeka, která zavlažuje zemědělské pozemky na jejích březích. Její kapacita je v tomto místě prostě vyčerpaná. Zde začíná skutečná poušť. Beduínský náčelník Chalifa, který bude vůdcem na našem třídenním treku, nás ubytovává u svého domu v poušti. Většinou spíme pod přístřeškem na zemi ve spacácích. Zde naposledy na pár dní můžeme využít luxusu tekoucí vody, která má ovšem k pitné daleko.

Ráno balíme nejnutnější věci na třídenní trek. Živí budou závidět mrtvým, zní jedna průpovídka. Dostáváme zapalovače a všichni se ptají proč. Odpověď je jednoduchá – po použití toaletního papíru je nutné jeho spálení, aby nebyla poušť zaneřáděná. I zde dbají na životní prostředí a maně si vzpomenu na papírové kapesníky okolo českých turistických cest. Na sebe sandály bez ponožek, kraťasy, triko a samozřejmě nezbytnou pokrývku hlavy. Mnozí si na trhu zakoupili beduínský šál, neboli turban, který se omotá okolo hlavy. Chrání nejen před sluncem, ale také při písečných bouřích dýchací orgány. Chalífa nám dává školení, jak se turban, neboli zhruba třímetrová šála uvazuje okolo hlavy. Někteří z nás si ji tak oblíbí, že ji po celou dobu treku nesundají z hlavy. Většina se však vrací k evropským čepicím. Mezi tím velbloudáři nakládají naše zavazadla na dromedáry. Z nich máme z počátku obavy, ale zjišťujeme, že to jsou docela milá zvířata. Vyrážíme brzy zrána, ale nelítostné slunce pálí. A to je říjen, v létě to musí být mnohem horší. V baťůžcích si neseme pohotovostní zásobu vody. Spočítal jsem, že za den mám spotřebu přes pět litrů. Teplota již dávno přesáhla třicítku, zmizely poslední palmy a my jdeme vstříc cíli, k němuž dojdeme další den – k Lví duně. V poledne je delší odpočinek, uléháme do stínu široko daleko jediného tamaryšku. Teplota již přesáhla sedmatřicet stupňů. Okolo třetí pokračujeme v cestě, zpestřením je návštěva hrobky Harabut, kde každý do řady pokládáme pietně další kámen. A po zhruba pětadvaceti našlapaných kilometrech rozbíjejí beduíni tábor. A zde se udála ta příhoda se škorpionem.

Viděl jsem východy a západy slunce na horách i na moři a kdovíkde ještě jinde. Ovšem ty na poušti jsou skutečně nezapomenutelné. Ukládáme se do spacáků na velký koberec, který rozprostřeli velbloudáři a pomalu usínáme. Nad námi je snad ta nejkrásnější hvězdná obloha, které mohla konkurovat snad jen té v Himalájích. Žádný světelný smog, jen krása hvězdné oblohy, které vévodí Mléčná dráha. Ráno vstáváme před rozedněním, abychom přivítali a samozřejmě i vyfotografovali slunce deroucí se nad obzor. A zase cesta pískem pouště. S rozbřeskem bylo příjemně, ale již za hodinu je nesnesitelný hic. V podvečer se objevuje silueta Lví duny. Odhaduji její výšku tak 130 až 200 metrů. Po hraně nižších dun šplháme až na její vrchol. Nohy se boří do písku, tělo jde jako stroj. Vydržet a ještě před západem slunce být na vrcholu. To se nám daří, usedáme a pozorujeme rudý kotouč ozařující pouštní krajinu, jak pomalu zapadá za obzor. Chalífa vyhlašuje soutěž, kdo nejrychleji seběhne k úpatí duny. Samozřejmě vítězí. Pak překračujeme přes vádí a míříme do tábora. Dnešních dvaadvacet kilometrů a koncový výstup na dunu nás unavili natolik, že pod milionem hvězd rychle usínáme.

Další den nás čeká překvapení – velbloudi se zbavili většiny nákladu, a tak se můžeme pouští svézt. Je to mnohem příjemnější než šlapat pěšky. Asi po třech hodinách cesty na hřbetech pouštních korábů nás čekají terénní automobily, které nás odvážejí zpět do výchozího místa. K Lví duně se smí pouze na velbloudech nebo pěšky. Je to dobře, protože jinak by tuto část pouště zaplavili bohatí turisté na terénních čtyřkolkách či v terénních vozech. A to by byl konec tohoto nádherného místa v marocké Sahaře.

Jiří Eisenbruk