Pokladna do epopeje je nově umístěna v zámeckém tunelu, kterým se dříve jezdilo do Moravského Krumlova. Dnešní silnice vede někdejším zámeckým parkem. V podloží má sutiny z vybombardovaného města.

Moravský Krumlov byl 8. května 1945 více než z poloviny zničen sovětským bombardováním. Když tým z Ústavu pro studium totalitních režimů začal mluvit s pamětníkem a vášnivým nadšencem pro dějiny Moravského Krumlova, panem Josefem Braunerem, ukázalo se, že odvrácená tvář dvacátého století se na konci války právě v Moravském Krumlově projevila s neobyčejnou krutostí.

Dvacátého dubna 1945 nechal velitel německé posádky zastřelit dva mladé vojáky, kteří chtěli dezertovat. Osmého května 1945 bylo město vybombardováno, přestože německá kapitulace už byla podepsána v Remeši. Šest týdnů po válce bylo v zámeckém parku postříleno a zakopáno jedenáct veskrze náhodně vybraných místních Němců. Jsou to tři akty nesmyslného násilí. Staly se během několika týdnů, ve dvacátém století, jehož pozitivní a mírové ideály jsou obsaženy ve Slovanské epopeji.

Pro dvacáté století je příznačná přítomnost těžké vojenské techniky ve městech. Jdete ráno pro rohlíky a přejede vás tank. Také proto najdete v tunelu věnovanému dvacátému století model obrněného transportéru.

Putinovou válkou na Ukrajině zažíváme nesmírně bolestný návrat do minulého století. Shodou zvláštních náhod model obrněného transportéru do Moravského Krumlova svařoval uprchlík z Ukrajiny, který kvůli válečnému zranění už nemůže bojovat, proto s rodinou utekl do České republiky. Křestním jménem se jmenuje Vitalij. Zde je jeho příběh v rozhovoru, který nám poskytl v v květnu 2022.

Bojoval jste ve válce na Ukrajině v roce 2014?

Ano, bojoval. V roce 2012 jsem podepsal smlouvu do ozbrojených složek Ukrajiny. Prošli jsme velmi dobrým výcvikem, protože naše 72. brigáda se připravovala na nasazení v Kosovu. Dva roky před válkou jsme devět měsíců v roce pořád cvičili. Stříleli jsme, byli jsme v mezinárodním centru ve Lvovu, učili jsme se od zahraničních partnerů z Ameriky, Moldavska, z Litvy. Získali jsme mezinárodní certifikáty.

V roce 2013 začala na Ukrajině revoluce. Vojenská cvičení se trochu zbrzdila. V době, kdy se střílelo do lidí na náměstí nezávislosti na Majdanu, byli jsme tam dislokováni. Hrozilo nebezpečí, že dojde k útoku na naši posádku. Přijímali jsme tam policisty, kteří byli zasaženi v ulicích Kyjeva. Když došlo k anexi Krymu, povolali nás do boje. Prvního března začalo ostré vyzbrojení veškeré vojenské techniky. Zažívali jsme to poprvé, ze začátku to bylo divoké, všude spousta patron, spousta zbraní. Pak nám řekli, abychom si vyměnili uniformu za jinou, abychom si sundali všechny nášivky, nárameníky a poslali nás na polygon. Tam jsme absolvovali bojovou přípravu. Je to taková věc, která se odehrává uvnitř bojové jednotky, doplňují se noví lidé, a vy se musíte spolu naučit pracovat společně. Asi po třech dnech jsme naložili jsme techniku na vlak a sami letěli do Dněpropetrovsku.

V Dněpropetrovsku jsme dostali svoji techniku a už jsme pochodovali přímo do zóny protiteroristické operace. První konflikty nejdřív probíhaly s civilním obyvatelstvem. Nejdřív nás tam blokovali, přijížděli tam různí muži, kteří nám vyhrožovali, že nám spálí naši techniku, a pak už začaly bezprostředně vojenské ozbrojené akce nedaleko Doněcku, na hranici. A potom jsme chránili kontrolní stanoviště, rozestavili jsme hodně kontrolních stanovišť, a to nejenom v rámci naší brigády. Potom nás převeleli, mě s mým autem převeleli ke speciálním jednotkám jako jednotku rychlého nasazení. Abychom v případě, kdy dojde k útoku na nějaké kontrolní stanoviště, rychle zareagovali a dokázali útok odrazit.

Takže zhruba měsíc jsme takto jezdili, potom nás přesunuli k Luhansku. Ne, ještě před Luhanskem nás přesunuli k Mariupolu. V roce 2014 jsme bránili město. Stáli jsme na kontrolních stanovištích. Policie tehdy dostala příkaz, aby opustila město. My jsme je tehdy chránili, aby se v bezpečí dostali na letiště.

Pak z našeho kontrolního stanoviště unesli dva vojáky. Dali jim vypít uspávací léky a jednoduše je ukradli. Ukradli ty lidi včetně jejich zbraní. Náš velitel se spojil s velitelem separatistů a řekl jim: Máte dvě hodiny na to, abyste vrátili vojáky zpátky, jinak celé město srovnáme se zemí. Oni vyjeli ven a viděli, že skutečně tam máme celou brigádu a máme hodně zbraní asi 30-40 tanků jsme tam měli. Hodně techniky. A skutečně nám vojáky vrátili. Potom jsme vjeli do města třemi auty a osvobodili ho. Zničili jsme jejich základnu a v tom okamžiku už jsme mohli Mariupol opustit. Kontrolní stanoviště jsem tam ponechali a naší skupinu přesunuli dál.

Směřovali jsme k Luhansku, tam jsme se dostali do situace, kdy tam bylo zaminované místo, na které jsme najeli. Zaujali jsme pozice asi 3 km nebo 4 km od hranice a moje auto s jednotkami speciálního nasazení začalo čistit nejbližší vesnici a jeden den jsme tak čistili vesnici a mně oznámili, že umřeli první z našich kluků. Já jsem tam tehdy svým autem hned jel, stihl jsem je ještě ve vrtulníku poslat domů a měl jsem takové zvláštní tušení, že budu příští, ale když jsem se s nimi loučil, tak jsem to tak nějak cítil.

A skutečně se tak stalo asi za tři čtyři dny. Od rána jsme měli operaci, kdy jsme se snažili dobýt “terekon”, to jsou takové násypy, takové hory, které vznikají, když se doluje uhlí, je to vlastně taková suť, která není k ničemu. Co není uhlí, sypou na takové hory, u nás se tomu říká “terekon”. My jsme potřebovali dobít jeden terekon, splnili jsme úkol, asi v 5 ráno jsme to místo dobyli, rozmístili jsme tam své lidi, a pak jsme se zastavili, že si na chvíli odpočineme, vypijeme vodu, chvíli se zklidníme po boji, a měli jsme ještě vzít pohraničníky a rozmístit je na hranici.

Byl právě režim příměří. Měli jsme na hranici umístit své pohraničníky. Když jsme tam přijeli, začal boj. Přede mnou jelo bojové vozidlo a v něm příslušníci 3. pluku speciálních jednotek a byl tam také náš velitel, kterému jsem tehdy podléhal. Jejich auto vyletělo do povětří. Začalo ostřelování. Já se svým autem jsem je kryl. Snažil jsem se jim udělat prostor pro to, aby se mohli stáhnout, ale vedle mě vybuchla bomba, která byla zakopaná pod zemí a já jsem tedy ještě kus dál jel, snažil jsem se kluky krýt, klukům se povedlo trochu couvnul a ustoupit. Bránil jsem se střelbou, a v tu chvíli jsem sám vyletěl do vzduchu. Pak už si pamatuji jenom jak jsem v sanitce. Na sanitku stříleli, a pak už vrtulník. Dněpropetrovsk, nemocnice. Ztráta sluchu, velice silný otřes mozku. Ležel jsem v kómatu. Jen taktak jsem se z toho vylízal.

Dostal jsem vyznamenání a vyznamenání jsem dostal za to, že jsme doprovázeli kolonu se střelivem a potravinami jiné brigádě. Přitom jsme nocovali v automobilu, vsedě uprostřed pole. Ráno jsem potřeboval, aby můj návodčí a řidič obsloužili naše bétépéčko. Poprosil jsem je, aby si přivstali, a tu obsluhu bétépéčka udělali. A v tu chvíli začalo ostřelování. Já jsem vydal povel řidiči a svému návodčímu, aby okamžitě utekli od automobilu. Já jsem si pak sedl do auta a vyvezl ho ze střelby. A za to mě vedoucí našeho batalionu navrhl na vyznamenání. Bylo to asi dva týdny před tím, než došlo k mému zranění.

Utrpěl jsem zranění v boji. Dlouho jsem se po něm regeneroval. Absolvoval jsem zdravotní prohlídku před komisí. Shromáždili lékařské konzilium, vyšli ven a řekli mi, že mě propouští. Během půl dne mě propustili. Snažil jsem se dostat na smlouvu k jiné jednotce, ale nikdo mě nechtěl vzít, nikdo na sebe nechtěl přijmout odpovědnost, protože po silném otřesu mozku došlo k určitým menším změnám a při takových věcech, jako jsou výbuchy nebo podobně, by mohlo dojít k tomu, že bych se přestal ovládat. Mohl bych možná začít střílel a neuvědomovat si, co dělám, jestli střílím do svých nebo do cizích. Když začala totální válka, zavolal jsem bývalému veliteli svého praporu, zavolal jsem svým bývalým spolubojovníkům, někteří z nich v té době už byli veliteli rot, ale nikdo z nich už mě nechtěl přijmout.

Kdy jste se narodil?

V květnu roku 1991.

Jste starý, nebo mladý?

Mladý.

Po válce a mladý?

Nerozumím smyslu otázky.

Jak se cítíte?

Řekněme každopádně, že po válce se všechno úplně změnilo. Všechno se změnilo, všechny hodnoty se v mém životě změnily, můj pohled na svět se úplně změnil. Svět před válkou, všechno, bylo takové lehké, veselé, ale po válce už je to úplně jiné. Na všechny věci už se díváš úplně jinak. Takže asi ano, asi jsem starý, v hlavě jsem po válce starý. Někdy se mi ani nechce radovat.

Před armádou jsem se učil na svářeče, takže jsem si říkal, no dobře, tak když jsem se to předtím učil, tak začnu svařovat. Nastoupil jsem do práce a dařilo se mi. Dopracoval jsem to na vedoucího směny, pak začala válka. Firmu částečně rozbombardovali. Musel jsem odjet.

Kdy jste odjeli z Ukrajiny?

Já jsem do poslední chvíle odjíždět nechtěl a asi bych ani neodjel, protože už jsme tam měli partu chlapů, a já jsem už pochopil, že mě nikdo nevezme zpátky do armády, ale aspoň jsme se tak nějak dali dohromady a rozhodli jsme se, že budeme aspoň těm klukům, kteří bojují, pomáhat a vozit jim tam na kontrolní stanoviště nějaké dodávky jídla a pití a pak jsme začali pomáhat civilním obyvatelům, rozdávali jsme jim vodu.

Ale pak začalo silné ostřelování, letecké nálety, a protože máme malé děti, tak je hrozné to vidět. Já můžu vytrpět všechno, moje žena dokáže vytrpět všechno, ale když při prvním klepnutím dveří nebo když někde něco spadne, tak jsou děti tak vystrašené, že hned běží do sklepa, tak je to hrozné. Děti se bojí a v noci nespí. Nikdo se nemůže svléknout, nemůže se uvolnit, nemůžeš si dojít do sprchy. Je to život v neustálém napětí, a to je hrozně těžké. Takže jsme se rozhodli, že prostě musíme odjet. Z domova jsme se vydali jsme na cestu 5. března. Přes celou Ukrajinu jsme jeli 5 dnů, protože silnice byly hrozně přeplněné a taky jsme dlouho museli stát na benzínových pumpách ve frontách na palivo. A navíc tam byl taky zákaz vycházení večer. To znamená, že od určité hodiny už jsme nemohli být vůbec venku, nemohli jsme ani jezdit po silnicích. Měli jsme v různých městech přátele, tak jsme jim volali a zastavovali jsme se postupně v jednom, druhém, třetím městě, abychom se u nich na chvíli zastavili, odpočinuli si a takhle jsme jeli pět dnů a pak jsme 13 hodin čekali na hranicích. Za hranicemi už to bylo fajn.

Samozřejmě bylo to těžké poprvé dojet do Evropy autem, a navíc ještě v noci, ale nějak jsme to zvládli. Docela rychle jsem se adaptoval. Po příjezdu jsem přijel k bratrovi, seznámil jsem se s Davidem. Začal jsem si hledat práci zase svářeče, ale většinou mi nabízeli, abych pracoval načerno, ale já jsem načerno pracovat nechtěl, protože neznám všechna pravidla a všechny zákony v této zemi a s tímhle nesouhlasím. A potom mi David ukázal tady ten projekt. Dost zajímavý.

Jak se vám dělá zbraň?

Mně se to líbí. Ale jasně ne všechno se mi vždycky hned napoprvé povede, občas musím něco předělávat, vyrovnávat, natahovat, vyřezávat, vyklepávat. Člověk je z toho nervózní, protože se mu to nedaří hned napoprvé dobře, ale celkově je to fajn, líbí se mi to. Musím to dodělat.

A ta zbraň?

Já bych ani neřekl, že to je zbraň. Spíš je to výstavní exponát.

Jsou na Ukrajině fašisté nebo nacisté, jak to tvrdí Rusko? Jste vy fašista nebo nacista?

Nevím, co se týče fašistů a nacionalistů…

Nebo jsou na Ukrajině jenom patrioti, a fašisté ne?

Ano, jsou tam vlastenci. Já jsem velký vlastenec. Mnozí si pletou vlastenectví. S mnoha lidmi jsem na Ukrajině mluvil, a oni když slyší slovo vlastenec, začnou říkat, že se na té naší Ukrajině nedá normálně žít. Že jsou tu vysoké ceny, všechno i bydlení tady stojí spoustu peněz. Já jim odpovídám: „Vy asi nevíte, co to je patriotismus. Vlastenectví znamená milovat svou zemi, nikoli ceny v obchodech. Ceny v obchodě nedělají zemi, tu dělá člověk, který zboží prodává. Takže, ohledně vlastenectví, já hrozně moc miluji svou zemi.“

A co fašisté a nacisté? Kde jsou?

Fašisté a nacisté nevím, kde jsou. Díval jsem se na zajímavé interview a jeden člověk řekl, že podle všech kritérií se fašistům a nacistům nejvíce podobá právě ruská vláda. Na Ukrajině jsou pouze svobodní lidé, a to se jim právě nelíbí.

Neznáte na Ukrajině žádné fašisty a nacisty?

Ne, neznám žádné fašisty ani nacisty. Nacionalisty možná ano, ale nacionalisté to přece nejsou fašisté, ani nacisté. Nacionalismus to je něco úplně jiného. A co se týče fašistů a nacistů, spíš si myslím, že nemají jinou záminku pro vpád na Ukrajinu, tak si museli vymyslet banderovce a nacisty a všechny ostatní. No tak ať to zkouší, ale je vidět, že se jim to moc nedaří.

Chcete zůstat v Česku?

Ano, asi. Přemýšlel jsem o té otázce a asi se víc kloním k odpovědi: Ano. Víc se mi líbí tady pracovat. Kvůli klidu. Na Ukrajině panuje taková docela nepříjemná a nesprávná věc, způsob chování ředitelů nebo obecně manažerů, lidí ve vedoucích pozicích, kteří neustále někoho peskují, tlačí na lidi. Když jsi v takovém prostředí, těžko se ti pracuje. Začínáš se na oplátku s tím člověkem hádat, a všechno to působí na nervy. To je jedna věc. A samozřejmě druhá věc je úplně jiný plat za práci. U nás se lidská práce příliš necení. Netýká se to jen mě. Lidé v určité firmě pracují třeba opravdu dlouho, získají velké zkušenosti a potom kvůli nějakým ambicím člověka jednoduše vyhodí na ulici a vezmou za něj někoho nového, kdo neumí vůbec nic.

Taky jsou tady větší možnosti, Z Ukrajiny se jednoduše nemůžeš sebrat a odjet do jiné země třeba na víkend, to je velice problematické, ale tady to jde úplně v klidu, chceš na víkend, zajedeš si do jiného města, do jiné země a vrátíš se zpátky.

Kdo vám zůstal na Ukrajině?

Bratr a sestra, dědeček, máma, otčím, a také dvě babičky mé manželky. Nechtěli odjíždět. Víte, jak to je. Starší lidé říkají, že je lepší umřít doma. Moje máma taky odmítla jet, protože její manžel, otčím je po mrtvici, a musí se také ještě starat o dědečka. Můj bratr žije v Charkově nedaleko místa, kde jsme bydlili my. Moje sestra, s mámou a dědou žije v Izjumu, to je město, které je v tuhle chvíli ze tří čtvrtin kompletně zbořené a okupované. Světlo jim začalo fungovat asi před třemi týdny, předtím tři měsíce neměli ani světlo ani plyn. Moje máma se odtamtud dokázala dostat asi před třemi dny. Já jsem se s ní poprvé spojil po třech měsících. Vyjela ven, protože chtěla aspoň vybrat nějaké peníze a koupit nějaké potraviny. Bude se vracet zase zpátky, protože tam má manžela a je tam dědeček a nemůže je tam nechat.

A také je tam hodně zrádců. V celé zemi je spousta zrádců, kteří napomáhají tomu takzvanému ruskému světu. Velmi mnoho lidí prozrazuje informace třeba o rozložení ukrajinských ozbrojených sil a posílají je Rusům. Mám přátele, kteří se přidali k teritoriální obraně v Izjumu a jednoduše je zradili Rusům. K nim domů přišli Rusové, dali jim samopaly k hlavě, manželkám, dětem, začali se jich vyptávat na různé podrobnosti o pozicích ozbrojených složek, hledat zbraně, prohledávat domy.

Sestra říkala, že ruští vojáci přijeli, vykopli dveře do bytu, všechno, co mělo nějakou hodnotu, to z toho bytu jednoduše vynesli ven, nechali tam jen nábytek, který nebyl k upotřebení. Často si ale berou i nábytek a umísťují ho na nějaká kontrolní stanoviště nebo do svých štábů. Nebo já nevím, kde to potřebuji, třeba když si tam v místní škole udělali štáb, tak si do něj jednoduše všechno nakradli. Co potřebují, všechno, na co lidé dlouhé roky vydělávali, aby si to pořídili, tak oni tam přijdou a ukradnou to. Nic cenného těm lidem už nezbylo. Oni nemají absolutně žádné svědomí. To je asi jediné, čeho jsou schopni.

Myslíte si, že ruští vojáci dojedou i k nám?

Já myslím, že k vám nedojdou. Vždyť oni nedokážou obsadit ani jediné město u nás. Když Bůh dá, pak s pomocí Evropy a celého světa, nedokáží zlomit ukrajinský lid. Všichni pořád říkají, že Rusové a Ukrajinci jsou bratři. Vždycky to tak říkali. Ale já jsem v roce 2014 pochopil, když jsme tehdy dokázali porazit údajně elitní pskovskou výsadkovou útočnou jednotku, my jsme tehdy pochopili, že jsou to obyčejní zbabělci. Tehdy takzvaní elitní vojáci zahodili zbraně a utekli z bitevního pole.

Já jsem od té chvíle pochopil, že to jsou samí zbabělci. Jediné, co dokážou, je bojovat proti ženám, dětem a neozbrojeným lidem, ale jakmile vidí normální odpor, zdrhají. Nepamatuju na takové počty padlých vojáků.

Čemu je učí? Tušil jsem, že je ve vojenských školách je nutí leda natírat ploty. Ale že je to tak špatné, to jsem netušil. Chybí už jen, aby na nás vyrazili s lopatami a klacky.

Z jejich pohledu je invaze na Ukrajinu úplně identický případ, jako byla invaze do Československa v roce 1968. Ale tehdy to byla Sovětská armáda. A jaký počet vojáků vstoupil na území Československa? Bylo jasné, že nemělo smysl se bránit. Oni se dnes rozhodli napadnout Ukrajinu s pětinásobně menším vojskem. Napadnout stát, který je větší, a osm let už je ve válce. Tak promiňte, ale nechápu, že můžou označovat Zelenského za klauna. Jejich ministr obrany a všichni ostatní jsou úplní klauni.

Copak si mysleli, že pomocí jednoho praporu porazí celou Ukrajinu jako se jim to podařilo v Gruzii? Podle mě jim to mělo být jasné už od roku 2014. Pokud tak moc chtěli něco takového udělat, měli to udělat už v roce 2014, protože tehdy, když jsme šli do války, neměli jsme vůbec nic, měli jsme jen sovětskou výzbroj. Všechno jsme si ale od té doby museli pořídit. Tenkrát by se jim to možná povedlo, dnes už ne!

Jan Šícha

Ústav pro studium totalitních režimů