Můj příběh se začal odehrávat ve čtvrtek večer v Bílých Karpatech, kde jsem pracovně na likvidaci kůrovcové kalamity. Pracuji totiž v lesích okolo Starého Hrozenkova. 

Onen večer mi začaly chodit utrzkovite zprávy ohledně špatného počasí a silného větru z okolí, zanedlouho přibylo i video z Hodonína, kde právě řádilo tornádo. Začal jsem tomu věnovat zvýšenou pozornost, neboť mám u Břeclavi strýce s tetou a v okolí 2 bratrance. Komunikace s nimi mě ubezpecila, že jsou v pořádku.

Co mě ovšem znepokojilo, byla dramaticky se vyvíjející situace se žádostmi o pomoc. Ihned ten večer jsem se registroval do skupin na sociálních sítích a na webu města Hodonín s nabídkou pomoci. Spát jsem šel dlouho po půlnoci a celý nervózní ihned po probuzení brzy ráno sledoval situaci,která byla dosti chaoticka.  Nikdo se do té chvíle s žádostí o pomoc neozval, ale já se nemohl soustředit na práci, poslouchal jsem rádio, kde uplakané stařenky nechávaly hrát písničky postiženým. Pak jsem se na sociálních sítích dočetl, že Hodonín potřebuje dřevorubce s vybavením na odklízení škod. 

Základní škola Žeravice strhla obrovskou lavinu solidarity. Přidávají se i další školy z celé České republiky.
Žeravičtí zvedli vlnu. Malá škola na Hodonínsku inspiruje k pomoci po tornádu

Bylo rozhodnuto! Odstavil jsem svoji techniku, sedl do auta a vyrazil na trasu tam a zpět dlouhou asi 450 kilometrů pro motorové pily a veškeré vybavení, cestou nabral kamaráda s horolezeckým vybavením a zkušenostmi. 

Po 20 hodinách jsme dorazili do ústředí krizového štábu v Hodoníně, kde neměli moc velký přehled o situaci, ale dozvěděli jsme se, že Pánov potřebuje okamžitou pomoc. Jeli jsme tam a viděli tu zkázu! Obešli jsme obec, vyhodnotili situaci a domluvili práci. 

Ráno jsme začali pracovně v Hodoníně, ve čtvrti Bažantnice, neboť mi v noci přišla SMS od města Hodonín s požadavkem na práci právě tam. Po pár hodinách práce, kdy pak už bylo zapotřebí těžké techniky, jsme se vydali do Pánova a tam zůstali až do neděle. Na místě probíhaly demoliční a odklízecí práce, všude panoval chaos, zejména pak v dopravě v obci samotné a podél hlavní silnice, a to zejména z důvodu, že ani jedna složka Integrovaného záchranného systému nebyla schopna koordinovat dopravu. Nebyl vytvořen žádný systém, nikdo z nich neměl a neznal konkrétní informace, jen postávali a hleděli. Příslušníci policie u hlavní silnice, hasiči vzadu u bytovek pod stanem a 2 vojáci z armády sedící na mezi. Vše zkoordinoval a vyřešil až jeden jediný muž, strážník Městské policie Hodonín, jehož řediteli jsem později situaci popsal a on mu udělil pochvalu.

My s kolegy zpracovávali vývraty v přední části obce u zničené trafostanice, kterou poškodil lodní kontejner plný skla, kam ho tornádo doneslo, kde se zamotal do vedení vysokého napětí a následně rozbil část domu.  V průběhu prací jsme byli překvapení obrovskou solidaritou dobrovolníků, chutí pracovat a pomáhat si. 

Pasování předškoláků proběhlo v netradičním stylu.
Pasování předškoláků po Slovácku: děti se učily vyrábět víno i hrabat seno

Atmosféra byla úžasná, staří lidé, děti, ženy, všichni tvrdě pracovali při odklízení, mladá děvčata každou chvíli roznášela občerstvení a vesnice se měnila k lepšímu. Jednotlivci, celé party, soukromnici s lehkou i těžkou technikou, včetně zahraniční pomoci ze Slovenska, včetně hasičů ze Slovenska, všichni makali v tom obrovském vedru téměř bez zastavení. 

A tak to šlo až do odpoledních hodin, kde jsme se pomalu prokousali až k nedaleké hajence, jejíž příběh mě citově zasáhl, neboť jsem sám lesák, vnuk hajneho a na hajence jsem vyrostl.

Ten příběh, který tak smutně skončil znáte již ze sociálních síťí. kde jsem pod svým pseudonymem August Horch. Jmenuji se ovšem Pavel Vykrentl.V médiích se o tom nemluví,  ale nebýt dobrovolníků, kteří zastavili své vlastní výdělečné činnosti a za své vlastní prostředky šli pomáhat, byly by tyto vesnice ještě pod hromadou suti a lidé bez jídla a vody!!

Pavel Vykrentl 

Zapojili jste se i vy do dobrovolnické pomoci v postižených oblastech? Napište nám svůj příběh na znojemsky@denik.cz.