Wildlife fotografie mě primárně baví z důvodu naplnění takových těch klučičích tužeb a snů o zálesácích, trapperech divokého západu. Akorát beze zbraně. A druhá věc je možnost si užívat přírody jaká je. Sednout si pod strom, na mez, prostě kamkoliv a jen tak pozorovat přírodu kolem sebe. Přidám pár zážitků z focení, i když jsem při posledním nic nenafotil.

Jak jsem čekal na ledňáčka v Národním parku Podyjí


Čekal jsem na něj, ukryt pod maskovací sítí, skoro dvě hodiny. Bohužel se neobjevil, nu což nevadí. Cvakl jsem něco jiného, konipasy, kachny a přírodu okolo. Když jsem odcházel, tak jen potvorák proletěl. Byl to vteřinový průlet na středu řeky. Ozvalo se jen typické písknutí a ledňáček zmizel za zatáčkou. Řekl jsem si, nu což aspoň jsem ho viděl a měl jsem radost. O kus dál jsem u Šobeské lávky sešel k vodě. Kochám se a najednou písk, vfrnk a středem řeky zase letěl ten samý nebo nějaký jiný ledňáček. Do háje, no nic sedl jsem si na kámen vystupující z řeky. Koukám na řeku při ranním slunci a poslouchám ten klid okolní přírody. Koutkem oka registruji pohyb. Lehkým obloukem se ke mně těsně nad vodou blížil ledňáček, až přibližně na dva metry, nasvícen ranním sluncem. Modrá zářila, oranžová jakbysmet do toho jeho odraz na vodní hladině. Já se ani nepohnul, ani mě nenapadlo se sápat pro foťák. Jen jsem si užíval ten moment. Tu dokonalou chvilku, kdy vše bylo na svém místě a složilo se jako puzzle. Pak jsem se stáhl a čekal. Pustil jsem zvuky ledňáčka. Ten přiletěl na cca pět metrů a sedl. Nacvakal jsem fotky a měl, pořád mám, radost. Ale stejně, když zavřu, oči vidím ten let, odraz a světlo když jsem seděl na kameni. Prostě fotky ledňáčka mě těší, ale to, co jsem viděl před tím, byla dokonalost přírody v pár vteřinách.

close Ledňáček říční. info Zdroj: Michal Prodělal zoom_in Ledňáček říční.

Jak mě volavka zavedla do nory nutrií v rákosí

Každá fotka má svůj jedinečný příběh, třeba i fotka volavky bílé. Vše začalo jednoho dne v září, když jsem přijel na svou oblíbenou lokalitu Jaroslavické rybníky. Počasí bylo slušné, slunce podvečerní, prostě ideál. Většina ptactva se jako obvykle soustředila na druhý rybník podél hlavní hráze velkých rybníků. Kromě jednoho ledňáčka, co okupuje první menší rybník, a drží si odstup, takže vznikají fotky typu najdi pidi ledňáčka v rákosí. Pomalu jsem vyrazil po cestě, co vede po hlavní hrázi, koukám, přes cestu se sune nutrie, cvak (že je to určité znamení jsem netušil). Po chvíli se otevírá pohled na levé straně na hlavní rybníky. Ty jo volavka popelavá na kůlu, do toho západ slunce cvak cvak. Rozhodně to není celebrita a mediální zájem ji vyděsil, takže bere roha, cvak cvak. Na pravé straně je menší rybník okupován drobotinou kachny a potápky. A hele: labuť jde na přistání trrr závěrka cvaká jako zběsilá. Zrcátko lítá nahoru a dolu jako myš předávkovaná energeťákem. A hele, o kus dál je v rákosí volavka bílá. Je to na hrázi mezi druhým a třetím rybníkem a kouká čelně na mě. No tak se opravdu volavky fotit nedají. Jednak jsou malý a za druhý mají tvar nudle u nosu těsně před ukápnutím. Fakt, nekecám. Vydávám se na hráz, menší skok přes vodní přivaděč a pomalu se šoulám směrem k volavce. V jedné třetině cesty se to stane, jak došlápnu, cítím, že je něco hodně špatně. Noha klesá dál společně se zeminou a já se propadám asi o třicet centimetrů dolů (prošlápl jsem nutrií noru), vystříkla voda a ohodila můj rozkrok. Noha po koleno mokrá, sesílám kletby všech božstev na zatracený nutrie a jejich nory. Noha docela bolí, a tak se ploužím pomalu ke konci hráze, mumlám si kletby a úplně jsem zapomněl na hlavní cíl. Najednou na pravé straně sehnuté rákosí, máchání křídel a volavka bílá, vyděšená mumlajícím křovím, startuje. Cvak cvak cvak. Můžu říct, že jsem spokojen. Volavka bílá vycvaknuta, bolavá noha, mokrý kalhoty. Přesto jsem spokojen s dnešními výsledky a odcházím ve veselé náladě k autu. 

close Volavka popelavá. info Zdroj: Michal Prodělal zoom_in Volavka popelavá.

 

Jak mě málem ulovili myslivci

Další zážitek od Jaroslavických rybníků. Vyjel jsem už časně za tmy, abych si sedl na jedno místo a počkal na svítání, na fotky ptactva. Přišel jsem na místo, rozložil stativ, nasadil na něj objektiv. Chystám se nasadit sluneční clonu a najednou slyším máchání křídel. Oči už jsou zvyklé na tmu. a tak vidím, jak metr přede mnou dosedá volavka popelavá, ztuhl jsem a jen koukal. Asi po půl minutě, když jsme na sebe koukali, se rozhodla, že jsem přece jen podezřelej kus křoví a odlétla. Úžasný zážitek. Když jsem tam pak seděl a čekal tak okolo mě pobíhali hlodavci, v těsné blízkosti prolétali i netopýři, a když už bylo i lepší světlo, tak se kousek ode mě třepotal ledňáček. Nemělo smysl ani zkoušet fotit, na to nebylo ještě dost světla, ale pohledy to byly dokonalé. Nakonec se povedlo vyfotit volavku popelavou na kůlu.

 Poslední zážitek od rybníků, na podzim, když byly mlhy, byl kapku adrenalinový. Vyrazil jsem zkusit něco nafotit, brzo ráno bylo kolem páté  a ležely mlhy. Jak tak jdu, vidím, že se na hrázích něco hýbe. Ok, jdu pomalu blíž. Říkám si, hmm je to člověk, asi rybář. Přiblížil jsem se ještě blíž, cvakl fotku. Kouknu na fotku ve foťáku a došlo mi, že jsem ve špatný čas na špatném místě, a ještě k tomu ve špatném oblečení (maskování). Okamžitě jsem se začal vracet do bezpečí, když asi po třiceti metrech se ozvala kanonáda mysliveckých brokovnic. Naštěstí jsem byl v bezpečném směru, to jsem věděl určitě. Ale i tak, rozhodně příjemné to nebylo. Dostal jsme se k autu a odjel jinam. I tak vznikla krásná fotka svítání nad řekou v mlze.

 Pokud člověk chce osobně něco zažít, nesmí se bát vystoupit ze své komfortní zóny a jít zážitkům naproti.

Michal Prodělal