V pondělí 16. prosince 2019 zemřel bývalý poslanec, senátor, ale především skvělý člověk a řádný křesťan Jan Jakub Zahradníček. Byl jen o rok starší ode mne a protože jsme spolu prožili za posledních 30 let mnoho společného, myslím, že by bylo dobré ohlédnout se za ním a v té souvislosti i za rodinou, ve které vyrůstal. Žijeme dnes ve zvláštní době. Mnoho ideálů, o kterých jsme se domnívali, že se po listopadu 1989 stanou realitou se neuskutečnilo a naopak je zjevné, že naše společnost kráčí někam, kam jsme nechtěli. Je nutné stále se seznamovat s minulostí, abychom se vyvarovali jejího opakování. Právě osud rodiny Jana Zahradníčka je velkým mementem.

Roušky šije i dílna sv. Kláry ve Znojmě. Foto: archiv Oblastní charity Znojmo
Roušky šije i znojemská Dílna svaté Kláry

Na začátku se musím vrátit do mých gymnaziálních dob před více jak padesáti lety. Tehdy jsem v knihovně mého tatínka objevil několik titulů, které mne velice zaujaly a o kterých se v té době nesmělo veřejně hovořit. Byly to sbírky básní Rouška Veroničina, Znamení moci, La Saletta od básníka Jana Zahradníčka a další velmi zajímavé knihy, próza Jana Čepa, Jakuba Demla, Dominika Pecky a sbírky, které vydával Josef Florian ve Staré Říši. Vzít do rukou a číst tyto knížky bylo pro mne úžasné dobrodružství. Dychtivě jsem pročítal jednotlivé Zahradníčkovy básně, žasl nad úžasnou hloubkou a krásou veršů, doslova jsem cítil závratné opojení, které pro mne jako mladého studenta bylo obrovsky silné. Snad právě Zahradníčkovy verše mne oslovily nejvíce a já se začal dozvídat, hlavně z otcových úst, o této vůdčí postavě katolických básníků a spisovatelů první poloviny 20.století.

Básník Jan Zahradníček se narodil v roce 1905. Po svatbě v květnu 1945 se Zahradníčkovým narodil v roce 1948 syn Jan a v roce 1950 a 1951 dcery Zdislava a Klára. Tři malé děti se však nemohly dlouho radovat uprostřed celé rodiny, neboť básník, který byl již před válkou terčem útoků mnoha levicových intelektuálů (Jan Drda o něm prohlásil dávno před únorem 1948, že bude po komunistickém vítězství ihned uvězněn), byl již v roce 1951 opravdu vzat do vazby (nějaký čas strávil i ve Znojmě). Ve zinscenovaném procesu pak byl odsouzen ke 13 letům vězení. Prošel mnoha těžkými žaláři tehdejšího Československa. Co to znamenalo pro jeho rodinu, která byla násilně vystěhována z Brna a žila v nevyhovujících, mnohdy až nelidských podmínkách na venkově, lze z dnešního pohledu jen těžko pochopit. V roce 1956 se nešťastnou náhodou otrávili a přežili otravu houbami básníkova manželka a tehdy osmiletý Jan, ale jeho dvě sestřičky zemřely. Na pohřeb byl básník milostivě nakrátko propuštěn z vězení. Z tohoto krátkého pobytu se pak narodila v roce 1957 Jendova sestra Maruška. Na přímluvu Jaroslava Seiferta byl básník Jan Zahradníček na jaře 1960 při amnestii se zcela podlomeným zdravím propuštěn a na následky dlouholetého věznění 7. října 1960 zemřel. Těžko si lze představit, co vše asi zažíval mladý Jan, neboť prakticky zažil svého otce pouze v prvních třech letech života, pak pouze sporadicky dvakrát ročně při krátkých návštěvách ve vězení a nakonec jen několik měsíců ve svých 12 letech.

Znojemští vodáci nabízejí textilii vhodnou pro roušky
Znojemští vodáci nabízejí textilii vhodnou pro roušky

Přenesme se nyní do června 1990. Tehdy jsem si po prvních svobodných volbách v seznamu poslanců České národní rady všiml jména Jan Zahradníček. Velmi mne to zaujalo a já jsem poslance za tehdejší Křesťanskodemokratickou stranu oslovil, zda není příbuzným básníka Jana Zahradníčka. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se dozvěděl, že je básníkovým synem. Velmi rychle jsme se seznámili a myslím, že i zakrátko vše přerostlo v silné přátelství. Strávili jsme během našich poslaneckých let mnoho společného času i díky tomu, že Jenda v roce 1992 přestoupil do zdravotně-sociálního výboru, kterému jsem předsedal a řešili jsme často společně mnoho tehdejších důležitých témat. Nakonec i to, že jsme bydleli na jedné ubytovně bylo velmi příjemné, neboť jsme po návratu ze Sněmovny často do noci diskutovali o všech možných společenských otázkách doby. Častým skvělým spoludiskutérem byl též kolega Miloslav Výborný, pozdější soudce Ústavního soudu. Byla to krásná doba plná smysluplné práce na obnově svobodného státu, kdy jsme byli plni ideálů.

V roce 1996 se naše pracovní cesty rozešly, Jenda byl zvolen senátorem a já se pomalu vracel k medicíně. Naše přátelství však prokračovalo dál. Jenda se svojí milovanou ženou Bohunkou bývali našimi hosty například na poutních slavnostech sv. Jakuba v Konicích, společně jsme prožívali nejrůznější duchovní, kulturní a společenské akce ve Znojmě, Brně, Praze i jinde. Z Jendy byl vždy cítit jistý životní optimismus, víra v dobro a láska k člověku. Nemohu též nevzpomenout jeho milované maminky, se kterou jsme se několikrát setkali. Tato tichá a skromná paní vyzařovala něco úžasného, cosi nadzemského. Po tom všem, co v nesmírně těžkém životě prožila, vždy na nás působila neuvěřitelně klidně, vyrovnaně a lidsky krásně. Skoro by se dalo říci, že člověk v její přítomnosti cítil bezprostředně i přítomnost Boží.

Při požáru v Šumné zemřela starší žena. Muže transportovali do nemocnice vrtulníkem.
Při požáru v Šumné na Znojemsku zemřela důchodkyně. Muže přepravili vrtulníkem

Mezi Jendovy velké koníčky patřilo fotografování. Jeho obrázky české a moravské krajiny a hlavně různých sakrálních památek, staveb a stavbiček vynikají velkým citem. Jsou součástí různých knížek, katalogů, kalendářů a příležitostných tisků. Vždy jsem žasl nad krásou jeho vánočních a velikonočních přání, která vedle jeho fotografií různých křížů, madon a kapliček obsahovala vždy příležitostnou báseň jeho tatínka. Jenda se mnoho let věnoval též práci nad uspořádáním různých sbírek, korespondencí, katalogů, výstav a vzpomínek týkajících se jeho otce. V této souvislosti bych chtěl poděkovat znojemskému Okrašlovacímu spolku, že dokázal před lety zrealizovat zhotovení pamětní desky básníku Janu Zahradníčkovi a její umístění na zdi znojemské věznice. Ještě před několika málo roky podnikl Jenda se svým brněnským přítelem opakovaně svatojakubskou cyklopouť do Santiaga de Compostella. Vznikla z toho půvabná knížka, obohacená o jeho fotografie.

Bylo by toho mnoho co povídat, snad jenom ještě jednu silnou vzpomínku. Jednoho podzimního dne před dvěma roky jsem přijel za Jendou do Brna a vydali jsme se sami dva na cestu po krajinách jeho dětství. Během cesty Jenda vzpomínal na velmi těžký život chlapce v ještě těžší době, která byla plna nenávisti k jeho rodině. Zastavili jsme v Tasově, kde žil a je pohřben jeho křestní kmotr Jakub Deml. V sychravém, podmračeném podzimním dni jsme pak pokračovali do Uhřínova. Tam mi Jenda ukázal dům, kde ve velmi nuzných, doslova hrozných podmínkách žil se svou maminkou a dvěma sestrami a kde zažil tu strašlivou tragedii úmrtí svých sestřiček. Pomodlili jsme se na hrobě jeho rodičů a sester a mně najednou vstoupily do očí slzy. Slzel jsem nad hrobem a omlouval se v duchu té rodině za všechna veliká příkoří, která jim byla v životě učiněna od jiných lidí, stejně mluvících, stejného národa. Čím to, že lidé podlehnou takovému zlu a jsou schopni všeho. Cestou zpět Jenda ještě zastavil na silnici před Velkým Meziříčím u malého pomníčku, kde při převozu sanitkou do nemocnice jeho tatínek vydechl naposled.

Ilustrační fotografie.
Test nošení roušek: vzorné Znojmo. Někde je kouření silnější než povinnost

Na jaře minulého roku se Jan s Bohunkou zúčastnili oslavy mých sedmdesátin. Jenda jako vždy fotografoval, byli jsme všichni rádi, že se zase vidíme. Jen mezi větami se náhodou zmínil, že musí občas na nějaká vyšetření. Nechtěl o tom blíže hovořit. Slíbili jsme si, že v létě určitě přijede a nějaké to vínko ochutnáme. Léto závratně uletělo, nastal podzim a já se v říjnu dozvěděl, že Jenda leží v nemocnici. Myslím, že začátkem listopadu jsem ho navštívil, byl moc rád a já jsem ho utěšoval, že až se uzdraví, posedíme u nás v Konicích a ochutnáme ten nejlepší rýnský ryzlink z Kraví hory. Ještě večer mi napsal sms, jak je rád, že jsem ho navštívil a jak mu to pomohlo.

A pak už nic.

Ne. Vlastně pak to hlavní: 21. prosince 2019 jsme spolu s 13 kněžími, v přeplněném jezuitském kostele Nanebevzetí Panny Marie v Brně vyprošovali při mši svaté Janu Jakubovi Zahradníčkovi věčné odpočinutí a shledání se svými nejdražšími v nekonečné náruči Boží. Jak symbolické pak bylo, když se při ukládání do hrobu na hřbitově v Brně-Komíně sama nebesa otevřela silným deštěm, jakoby ve znamení smutku nad lidským odchodem skvělého, rovného člověka.

Ilustrační foto.
Dvanáct místo třiceti spojů. Prázdniny na kolejích odstavily vlaky duchů

"Jendo, děkuji, že mi dal Bůh možnost Tě poznat, děkuji, že jsi mne mohl obdarovávat svou přítomností, budeš mi chybět. Ale na druhou stranu Ti přeji, že jsi již určitě se svými drahými, tentokrát již bez jakýchkoliv bolestí, v Lásce, která je dokonalá.

Tvůj Martin"

Martin Syka