Pojďme útržkovitě tuto zemi navštívit. Jedná o nejbudhističtější stát na světě a se zpodobněním Budhy se setkáváme na každém kroku. Například u města Pindaya je jeskyně s ohromujícím počtem 8094 soch i docela malých sošek Budhy. Vstupní branou Myanmaru jsou obvykle letiště v Rangunu nebo v Mandalay ve střední části země. Po výměně peněz jsme boháči - máme v rukou najednou štos bankovek, statisíce kyatů. Za našich 14 korun (převodem přes dolary) jich máme deset tisíc. Víceméně povinností je návštěva nejposvátnějšího budhistického chrámu v zemi, rangunské zlaté pagody Shwedagon. Jen těžko se dá tento monument popsat slovy, vypovídající jsou fotografie. Vrchol pagody je z ryzího zlata osazeného drahokamy, které věnoval král severní Barmy.
Silným zážitkem je návštěva bývalého královského města Bagan, které patří mezi památky UNESCO. Zde se nacházelo na ploše sto čtverečných kilometrů celkem deset tisíc budhistických svatyní – od úplně maličkých až po skutečně obří. Dnes jich zůstalo asi 2 200. Půjčujeme si elektroskútry a vyrážíme nejprve po páteřní silnici, posléze po prašných cestách poznávat křížem krážem Bagan. Necítíme se vůbec bezpečně, souběžně nás předjíždějí jednostopá vozidla, rikše vlevo i vpravo. Důležité je včas použít klakson. Postupně si zvykáme a brzy troubíme častěji než rodilí Myanmařané. Ti se zase rádi fotografují s takovými exoty, jako jsme my. Modré oči, světlé vlasy jsou prostě středem pozornosti.
Další zajímavostí je budhistický klášter na monumentálním vulkanickém skalním útvaru Mount Popa. Nahoru vede celkem 777 schodů. Jak je zvykem, před vchodem se zouváme, ale cesta nahoru není dvakrát příjemná. Všudypřítomné opice nedbají na hygienu a je třeba jít velice opatrně. Podezíráme jednu domorodou ženu, že si zařídila dobrý byznys. Opice v její blízkosti se vrhá na návštěvníky s brýlemi, které jim sebere a uteče. Ona žena ji pak naláká na nějakou dobrotu, brýle jí vezme a od šťastného návštěvníka inkasuje odměnu. Pohled z vrcholu hory ale dává zapomenout na případné útrapy. Pak ještě cesta dolů…
V poledne se chceme něčím posilnit. Není problém – restaurace jsou na každém kroku. Nechceme do těch pro dolarové turisty, a tak si volíme jednu domorodou. Jídelní lístek je napsán v pro nás nečitelném písmu, a tak si vybíráme, aniž bychom věděli co. Nelitujeme. Dostáváme polévku, hlavní jídlo a ovoce za cenu, za kterou bychom doma nedostali ani kafe. Výběr jídel je problematický v každé venkovské restauraci, ale když vejdeme do kuchyně, můžeme ukázat, na co máme právě chuť a přání je splněno. Ovšem návštěva leckteré kuchyně a pohled na mytí nádobí, je pouze pro silnější povahy. A tak si po obědě dáme panáka jako dezinfekci.
Také navštěvujeme kmeny vzdálené civilizaci. Zde máme k dispozici místního průvodce, který nám vše domlouvá a vede nás neznatelnými cestami. Abychom mohli fotografovat, neseme pro domorodé obyvatelstvo dárky – olej, mýdlo a tygří mast. U některých kmenů je zvykem tetování obličejů žen. O jeho účelu se doposud vedou diskuse. Také jsme zavítali do vesnic, kde žijí tzv. žirafí ženy. Ty si protahují krk navlékáním kovových kruhů. Na rozdíl od Thajska, kde se tyto ženy vystavují za peníze, ve zdejších vesnicích je taková ozdoba žen běžným zvykem, byť již upadá. Evropané či Američané jsou v odlehlých místech velkou raritou. Dozvěděli jsme se, že místní matky říkají zlobivým dětem: když nebudeš poslouchat, sebere tě bílý!“
Vesnická obydlí domorodců jsou obvykle z bambusu, honosnější ze dřeva a ti nejbohatší je mají zděné. Ovšem vzhledem k tropickému podnebí jsou nejpříjemnější ty bambusové. Některé domy mají i solární panel, jako nejdůležitější je považováno osvětlení miniaturního domácího budhistického oltáře. Obyvatelé jsou velice příjemní a vstřícní, byť máme velkou jazykovou bariéru. Dokonce nás pozvali na svatbu, když jsme putovali přes jednu vesnici. Je obdivuhodné, jak málo domorodcům stačí k životu a doma jsme žasli, kolik máme zbytečností. V této přátelské zemi jsme se cítili vždy bezpečně a rozhodně bych se nebránil nějaké příští návštěvě.
Jiří Eisenbruk
Znojmo