Odmalička vyzkoušel několik sportovních disciplín, od střední školy soustředí své síly do fotbalu. „Rozdíl mezi normálním kopanou a fotbalem pro neslyšící je skutečně obrovský. Zatímco mezi slyšícími můžeme komunikovat, domlouvat se na určitých pokynech v podstatě neustále i během utkání, povzbuzovat se, upozorňovat druhé, tak mezi neslyšícími se snažíme určité situace, signály trénovat už na tréninku,“ říká v rozhovoru pro Znojemský deník.

Na konci února jste dostal ocenění v anketě Sportovec okresu za rok 2019. Překvapilo vás to?

Rozhodně. Už samotná pozvánka s nominací mě velmi potěšila. To, že jsem nakonec vyhrál v této kategorii, bylo v moment vyhlášení něco úžasného. Cítil jsem obrovskou euforii, kterou nejde slovy popsat. Jinak ono ocenění považuji za jeden z největších úspěchů dosavadní kariéry.

Dlouhodobě se věnujete fotbalu. Jak jste se k němu dostal?

Už od útlého dětství jsem dával přednost míči před všemi ostatními hračkami. Měl jsem to štěstí, že i můj táta byl a je velký fanoušek fotbalu, sám jej také hrával, díky čemuž moje pouto k této hře ještě více zesílilo. Neustálé kopání do míče s ním ve mně probudilo pochopitelně touhu začít hrát i aktivně. Doktoři ovšem zmínili jistá rizika spojené s kochleárním implantátem a kontaktním sportem, načež máma i většina členů rodiny byli proti. Nakonec ale moje touha byla tak silná, že jsem si sám zjistil v mateřské škole od svého kamaráda, který začal trénovat v Příměticích, kdy je další trénink, oznámil to rodičům a s tátou na něj vyrazil.

V mládí jste dělal i jiné sporty, které to byly?

Ve svých osmi letech jsem se přihlásil do florbalu, který vedl DDM Znojmo v ZŠ Prokopa Diviše. Zůstal jsem u něj až do konce deváté třídy, přičemž ve svých třinácti letech jsem si zahrál i v mládežnické kategorii TJ Znojmo. Po celý druhý stupeň ZŠ jsem byl součástí sportovní volejbalové třídy, ve čtrnácti letech jsem pak dva roky aktivně navštěvoval i kroužek basketbalu.

Od dvou let máte kochleární implantát. Přesto fungujete na sto procent. Vedete plnohodnotný život?

O tomto by se dalo debatovat zřejmě dlouhé hodiny. Prošel jsem si nejen já, ale i celá má rodina, něčím, co si umí představit jen málokdo. Ovšem já jsem, věřím, odjakživa optimistický člověk, tedy na druhou stranu jsem svým způsobem šťastný za to, co i přes svůj handicap mohu dělat za činnosti, neboť je na světě stále plno lidí, kteří jsou na tom ještě hůře. Razím heslo, že každý člověk má žít podle svých možností naplno. Všichni žijeme jen jednou, a to, jak nevyužijete svůj čas včera, to už nenahradíte. A to je rozhodně to, o co se snažím, a v rámci toho bych řekl, že plnohodnotný život vedu, byť pochopitelně s určitými omezeními.

Jste i součástí národní fotbalové reprezentace neslyšících. Odehrál jste za ni čtrnáct zápasů. Jaké tam panuje prostředí? Liší se od normálního fotbalu, kdy po sobě hráči na hřišti křičí a říkají si pokyny?

Rozdíl mezi neslyšícím a normálním fotbalem je skutečně obrovský. Na první pohled se to nemusí zdát, ale pro dotyčného fotbalistu to tak je. Zatímco mezi slyšícími můžeme komunikovat, domlouvat se na určitých pokynech v podstatě neustále i během utkání, povzbuzovat se, upozorňovat druhé, tak mezi neslyšícími se snažíme určité situace a signály trénovat už na tréninku, neboť v zápase není příležitost pro týmovou improvizaci nebo komunikaci.

Aneb jak řekl náš reprezentační trenér, který se ujmul kormidla vloni: „Kluci, já vám pomůžu na trénincích co nejvíce, jak to půjde, ale v zápase to v podstatě nepůjde.“ A měl naprostou pravdu. Může sebevíc křičet, ale my ho neslyšíme. Co se týče atmosféry, musím říci, že neslyšící fotbalisté jsou mnohem více přátelští, ať už sami k sobě v týmu nebo k soupeřovi. Od některých kluků vím, že ve normálních klubech pak úplně nejsou šťastní. Osobně mám ale to štěstí, že hraji v Příměticích, kde je také vynikající atmosféra, super parta, na kterou nedám dopustit.

V TJ Sokol Přímětice trénujete přípravku, hrajete na pozici záložníka v A-týmu, za něhož jste nastřílel na podzim osm branek. Je pro vás těžší trénovat nebo hrát v poli?

Po fyzické stránce určitě hrát v poli (úsměv). Baví mě pochopitelně ale obojí, více se snažím užívat si hraní, neboť aktivní kariéra jednou skončí, zatímco trénovat se dá v podstatě do seniorského věku. Musím ovšem uznat, že jsem nečekal, jak mě trénování dětí nadchne. Zprvu jsem z toho měl pochopitelně obavy, ovšem dnes jsem za to rozhodnutí, že jsme do toho s kamarádem šli, velmi šťastný. Dětská radost je prostě a jednoduše jedna z nejhezčích věcí, co můžete zažít. A když ji máte alespoň třikrát týdně od více než deset dětí, život je hned zase veselejší.

Adam Papoušek
- narodil se jako neslyšící v roce 1997 ve Znojmě
- od dvou let má kochleární implantát, který mu umožňuje slyšet
- hraje fotbal na pozici záložníka za A-tým TJ Sokol Přímětice
- za Přímětice dal v podzimní části sezony 2019/2020 osm gólů
- pracuje jako sportovní novinář pro internetové portály hokej.cz a nhl.cz

PÍŠE O NHL

Pracujete jako sportovní novinář pro hokejové portály. Baví vás více hokej nebo fotbal?

Tohle je záludná otázka (úsměv). Aktivně hrát či trénovat, tak si bez váhání vyberu fotbal. Co se ovšem týče sledování například v televizi, kolikrát jsem se přistihl, že jsem dal přednost hokeji před fotbalem. Ale jen pokud jde o NHL. Žádné jiné hokejové soutěži přednost před fotbalem nedám.

Mrzí vás, že FAČR předčasně ukončil soutěže kvůli koronaviru a zápas si minimálně půl roku nezahrajete?

Rozhodně ano. Člověku už chybí nejen fotbal jako takový, ale i vše okolo něj. Ta parta, sezení po zápasech u piva, práce s dětmi a jejich radost… Rozhodnutí FAČR je ovšem naprosto pochopitelné, zdraví máme všichni jenom jedno a boj s covid-19 je nyní jednoznačně to nejdůležitější, čemu musíme společně čelit. Tímto bych chtěl i poděkovat všem lidem v první linii a všem dalším, kteří jakýmkoliv způsobem pomáhají.

Udržujete se v kondici i v karanténě? Jak cvičíte?

V rámci možností se snažím. Na začátku karantény jsem pochopitelně absolvoval pouze domácí cvičení, ovšem s postupným uvolněním zákazů jsem dostal tréninkový plán od reprezentačního trenéra, začal chodit běhat, jezdit na kole, když máme na Znojemsku tolik nádherných míst a teď je toho času více, občas zajdu i jen vycházkou do přírody.