„Když se mi stal úraz, tak mě oslovil fotbalový klub v Jevišovicích, jestli bych tam nechtěl nějak pomáhat. Nejprve jsem dělal organizační záležitosti, ale protože jsem od mládí fotbal hrál, tak mě to táhlo k trénování. Začal mě zaučovat tehdejší trenér Zdeněk Leitner. Dělal jsem mu asistenta. Pak jsem si vyzkoušel sám vést tým u béčka chlapů a u dorostu a zjistil jsem, že to jde. Takže letos vedu áčko chlapů," přibližuje sedmatřicetiletý Macháček.

Jediným problémem, který ho při trénování trochu omezuje, jsou hřiště, jenž nejsou bezbariérová. „Teď jsme třeba hráli na hřišti Slovanu Brno, tak jsem se nedostal do kabin, protože tam vedlo padesát schodů. Vždycky se to ale dá nějak udělat. Kluci přijdou ven za mnou. Mám kvůli tomu i dva asistenty, kteří mi pomáhají. V Jevišovicích při budování nového hřiště také plánovali schody, ale nakonec je tam vše přístupné. Nachází se tam i záchod pro vozíčkáře. Možná díky tomu, že trénuji a jezdím s kluky ven, tak se budou správci stadionů snažit přizpůsobit je pro vozíčkáře," uvažuje.

Jevišovický trenér pochází z Dobšic a nyní bydlí v Tasovicích. Na vozíku je šest let. „Patnáct let až do osmadvaceti roků jsem hrával za Znojmo. Poté jsem kvůli práci vojáka z povolání neměl tolik času a přestoupil jsem do Jevišovic. Měl jsem pracovní úraz, kdy mi spadla na záda nájezdová rampa z podvalníku. Praskla mi páteř a přerušila se mícha. Dva roky jsem zkoušel, jestli se nějak nerozhýbu, což se nepovedlo. Před čtyřmi lety jsem se pak vrátil k fotbalu," popisuje bývalý fotbalista, který byl dva roky kapitánem znojemského mužstva.

O jeho trenérskou práci mají zájem i jiné oddíly. „Dostal jsem už mnoho nabídek na trénování. Zůstávám ale v Jevišovicích. Byl jsem rád, že mě jevišovičtí fotbalisté oslovili a jsem jim za to vděčný. Fotbal jsem dělal celý život. Kdyby se člověk zavřel doma, tak je to daleko horší," dodává Macháček.

Vozíčkář jako hlavní trenér A týmu mužů je na Znojemsku raritou a pravděpodobně i v České republice. V Únanově do loňské sezony působil jako asistent trenéra dorostu Jiří Tunka, který je také na vozíku. „Vím o tom pánovi a díky tomu mají v Únanově uzpůsobené hřiště, že se tam člověk může pohybovat na vozíku. V Česku jsem se s žádným trenérem na vozíku nesetkal, jen v Rakousku s jedním pánem, který ale dělá jen organizační věci kolem klubu," zamýšlí se Macháček. Ten kromě trénování právě zajišťuje i organizační záležitosti jevišovického fotbalu.

O víkendu se Jevišovičtí postarali o překvapení pro svého trenéra. Sehnali mu sponzora, který mu přispěl na nový, elektrický vozík. „Nový stojí devadesát tisíc. Půlku hradí pojišťovna a zbytek si musí člověk doplatit sám. Vůbec jsem nečekal, že mi takhle pomůžou. Udělali mi velkou radost," uzavírá Macháček.