Nejen o fotbale, ale třeba i o Vánocích v Bulharsku je povídání s bratry Todorem a Stefanem Yonovovými. Mezi oběma je patnáctiletý věkový rozdíl. Todorovi je šestatřicet let, nosí kapitánskou pásku fotbalistů 1. SC Znojmo a v Bulharsku má dvanáctiletou dceru Viktorii. Jednadvacetiletý Stefan se v dospělém světě ještě rozkoukává. Nyní je náhradním brankářem v Tasovicích. Mezi bratry nepanuje žádná rivalita, naopak Todor se o mladšího bratra stará a Stefan považuje staršího bráchu za vzor. Desátého prosince jedou domů do Plovdivu, kde oslaví Vánoce s rodinou.

Jak jste se dostali do Znojma?

Todor: Do Znojma jsem přišel v lednu 2005 přes známého od Franty Kašpaříka. Původně jsem se měl ukázat v Česku ve třetí lize, ale prý jsem měl i navíc. Chvíli jsem také trénoval v béčku pražské Slavie.

Stefan: Poprvé jsem přišel v roce 2007. Ve Znojmě jsem hrál ve starším dorostu. Byl jsem tady asi dva roky a vrátil jsem se do Bulharska do mateřského klubu Lokomotiv Plovdiv. Před rokem jsem se do Znojma vrátil. Začal jsem přípravu v Rosicích, pak jsem byl půl roku v Dobšicích a teď jsem v Tasovicích. Hrozně moc mi pomáhá brácha. Kdyby jeho nebylo, tak bych fotbal nehrál.

Co vás přivedlo k fotbalu?

Todor: Náš otec, který už bohužel nežije, fotbal hrál a přivedl i mě k němu. Odmalička jsem pořád kopal do balónu. V šesti letech jsem začal hrát a jsem hrozně rád, protože mě pořád moc baví.

Stefan: Vzorem byl pro mě od malička brácha. Vždycky jsem se snažil dosáhnout to, co on, takže proto hraju fotbal.

Mezi vámi je velký věkový rozdíl. Když už váš tatínek nežije, dělá Todor tátu?

Todor: Dělám ho asi půlce Znojma. Jsem rád, když mohu mladým klukům pomoct. O tom je i fotbal, že starší předávají zkušenosti mladým.

Nevadí vám, Stefane, že máte tolik sourozenců, když brácha dělá tolika lidem tátu? Nežárlíte?

Stefan: Ne, vůbec. Naopak pro mě je lepší, když jsme taková velká rodina.

Stefane, když se o vás brácha stará, nehledáte nějakou bohatou nevěstu?

Stefan: Jsem svobodný a kdyby přišla nějaká nabídka, tak bych se nebránil. Ani nemusí být bohatá. Brácha živí mě a má hodně peněz, aby uživil i jí.

Todor: Tak to teda ne!

Máte ještě nějakého pokrevního sourozence?

Todor: Máme prostředního bráchu. Jmenuje se Dimitr a je mu třicet let. Fotbal hrával, byl gólman, ale nějak ho to přestalo bavit a už dělá spoustu let barmana. Jsem rád, že má práci, která se mu líbí a daří se mu v ní.

Todor (vlevo) a Stefan (vpravo) Yonovovi v sobě nezapřou jižanský naturel.

Jak jste se učili češtinu?

Todor: První půlrok byl těžší, než jsem si zvykl nejen na novou řeč, ale i na prostředí. Spíš mluvím slovensky, protože slovenština je měkčí než čeština a je tak bližší bulharštině. Nechodil jsem do žádné jazykové školy. Naučil jsem se od spoluhráčů, z televize, ze zpráv.

Stefan: Když brácha přijel poprvé z Česka na návštěvu domů, tak mi navrhl, že bych s ním mohl jet. Zrovna s někým česky telefonoval. Když jsem slyšel češtinu, připadala mi těžká a říkal jsem si, že se ji nikdy nenaučím. Když jsem přijel do Česka, tak jsem jel s dorostenci na soustředění. Uměl jsem anglicky, ale kluci zase jen německy, tak jsme se nemohli domluvit. Pak jsem se češtinu naučil. Dokonce jsem chodil ve Znojmě do školy na Přímětické. Učil jsem se truhlářem, ale školu jsem nedodělal. V Bulharsku jsem se pak vyučil elektrikářem. Minulý týden se mi podařilo doma vyměnit žárovku, na což jsem hrdý.

Todor: Žárovku by mělo umět vyměnit i mimino.

Jaké se vám líbí jiné sporty?

Todor: Volejbal. Hlavně plážový. Byl jsem i ve Znojmě na hokeji, ale nerozumím mu, je mi tam zima a nevidím puk. V Bulharsku jsou jen tři hokejové týmy, není tam tradice jako v Česku.

Stefan: Taky volejbal. Kde hrají ve Znojmě juniorky?

Hecujete se nějak před zápasy?

Todor: Jsme horkokrevní a před zápasem potřebujeme nabudit. Brácha mi posílá esemesky a snaží se mě podpořit. Píše, ať konečně dám gól. Rok jsem ho nedal, až teď v posledním zápase na podzim. Předtím jsem říkal, že ho dám v nejdůležitějším momentě a ono to tak bylo. Pomohl jsem Znojmu k výhře.

Stefan: Brácha mi třeba pošle esemesku, že když dostanu gól, tak budu celý týden platit kafe.

Co říkáte na to, že jsou znojemští fotbalisté po podzimu ve druhé lize druzí?

Todor: V mužstvu se zlepšilo hrozně moc věcí. Už jsem říkal v jednom rozhovoru, že patří velké dík vedení. Podařilo se mu přivést zkušeného trenéra Kalvodu, který nás povzbudil a dodal nám sebedůvěru. Nebylo to ale jen díky němu, přišli dobří hráči, máme už více zkušeností a vše se to nějak vhodně propojilo. Kdyby mi někdo řekl před třemi měsíci, že budeme tam, kde jsme, tak bych mu nevěřil.

Stefan: Se Znojmem jsem absolvoval letní přípravu a když jsem mohl, byl jsem na zápase, díval se na tréninky. Není to pro mě překvapení, protože mužstvo má svoji kvalitu. S novým trenérem se mnoho věcí zlepšilo. Mohlo to být ještě lepší, měli i navíc.

Blíží se Vánoce. Jak je trávíte v Bulharsku?

Todor: Je to podobné jako v Česku. Slavíme Vánoce také 24. prosince. Na Štědrý den musí být na stole lichý počet postních jídel, to znamená třeba sedm, devět, jedenáct a tak dále. Jsou to jídla postní, takže bez masa. Míváme třeba musaku jen se zeleninou bez mletého masa, dále fazole, nebo rýži zabalenou v zelném listu. Na stole je třeba ovoce, med nebo česnek, který jíme syrový. Nemůžeme si dát knedlík se zelím a kačenou. Knedlíky ani v Bulharsku neděláme. Kuchyně je ale jinak hodně podobná.

Co si tedy dáte ke kačeně se zelím?

Stefan: Červené víno.

Todor: V Bulharsku je takový zvyk, že když se sedá ke stolu, musí tam být chléb. Takže s polévkou si dáte kousek chleba a další s druhým jídlem.

Jak to vypadá u vás na Štědrý den večer?

Todor: Na stole máme postní jídla. Zapálí se svíčky a každý musí ochutnat od každého ze všech druhů postních jídel. Jsme pravoslavní křesťané a je to takový zvyk, kterým vyjadřujeme, že si všeho toho jídla vážíme. Pak někdo ze starších u stolu dá pod ubrousek peníze a kdo se ráno první vzbudí a jde uklidit stůl, tak si ty peníze může nechat. Máme také stromeček jako v Česku. Někdo má umělý a někdo živý. Dárky si rozdáváme většinou až 25. prosince, ale moje dcera Viktorie se třeba nemůže dočkat, tak je dostane už den předem. I dárky si dáváme podobné jako v Česku. Na Vánoce jsme celá rodina pohromadě. Sejdeme se všichni u mámy.

Stefan: Ještě máma peče ze slaného kynutého těsta takovou buchtu, chleba to ale není. A vždycky někam dá kovovou minci. Chleba se rozdělí a kdo tu minci získá, znamená to, že bude mít štěstí.

Který vánoční dárek z dětství si doteď pamatujete?

Stefan: Když jsem dostal od táty pravou elektronickou hru. Jmenovala se Terminátor a ovládala se joystickama. Bylo to ale ještě před play stationem. A pak ještě, když jsem dostal od bráchy první kopačky.

Todor: Bylo mi kolem šesti let a strejda mi věnoval velkou krabici. Rozbalil jsem ji a tam další krabice, v ní další a v té další… Bylo jich snad třicet, než jsem se dostal k malé krabici, ve které byly hodinky.

Jaké jsou v Bulharsku další vánoční zvyky?

Todor: Děti chodí 25. prosince na koledu. Koledníci zpívají a mají ozdobenou větev z vrby, kterou každého pro štěstí poplácají po zádech. Za to pak dostanou ovoce, sladkosti i peníze. Jako dítě jsem také chodil a když jsem přišel domů, tak jsem donesl obrovskou tašku. Máma pak z těch věcí tři měsíce pekla buchty. Vydělal jsem si také hodně peněz.

Stefan: Mám vánoční svátky vylepšené tím, že slavím 27. prosince jmeniny, takže dostávám ještě další dárky. Třeba loni mi dal brácha hodinky, které mám na ruce.

Pak už slavíte jen příchod Nového roku?

Todor: Ano.Většinou se domluvíme se známými a zamluvíme si stůl v restauraci, kde slavíme.

Jaké si dáte novoroční předsevzetí?

Todor: Aby fotbalisté Znojma skončili první nebo druzí.

Stefan: Žádné, protože si dávám závazek každý den, abych udělal něco lépe a navíc.

Co byste dělali, kdybyste nemohli hrát fotbal?

Todor: Asi bych skočil z mostu.

Stefan: Možná bych zkusil modeling. Líbí se mi modeling a já se určitě líbím i jemu.