Trojici sportovců, kteří byli letos uvedeni do znojemské síně slávy, doplňuje fotbalový nestor Lubomír Palička. Ve znojemském fotbale působí od roku 1960. Začínal jako hráč, pokračoval jako trenér a od roku 1973 se stal fotbalovým funkcionářem. Nyní je předsedou trenérsko-metodické komise. Příští týden v sobotu oslaví jednasedmdesáté narozeniny.

Fotbalu se věnujete více jak šedesát let. Co vás k němu přivedlo?
Jsem původně z Prostějova a tam jsme po válce hrávali na takovém plácku po vybombardované škole. Nebyli jsme nijak organizovaní, byly to takové souboje mezi ulicemi. Začátkem padesátých let ale musely chlapské týmy zřídit i žákovská družstva. V Prostějově tehdy fungovalo pět oddílů. Vysílaly zástupce, kteří hledali děti, aby mohli založit žákovské týmy. Tak našli i mě. Bylo pak zajímavé, když jsme s klukem ze stejné ulice hráli proti sobě. Hrál jsem za Prostějov druhou ligu a byl ve výběru Moravy, což byly takové mé největší úspěchy.

Jak jste se pak dostal do Znojma?
V osmnácti, to bylo v roce 1960, jsem narukoval na vojnu do Znojma a hrál fotbal za tehdejší Rudou hvězdu. Po dvou letech jsem podepsal smlouvu na vojáka z povolání. Dál jsem hrál, bývali jsme v popředí krajského přeboru. V roce 1965 jsme ho vyhráli a postoupili do třetí ligy. Byla to novinka, protože předtím se postupovalo do druhé ligy. Dnešní divize vlastně neexistovala. Znojmo tak mohlo mít už tehdy druhou ligu.

Ve Znojmě jste se usadil natrvalo…
Našel jsem si tady manželku a zůstal. Mám dva syny, oba se fotbalu věnovali. Mladší u něho zůstal, teď trénuje. A základní trenérskou skupinu C má dokonce už i můj vnuk, který je masérem u znojemského mužského týmu. Jsem samozřejmě rád, že se fotbalu takhle věnují a mám pokračovatele.

Jak se s vaším fotbalovým nadšením smířila manželka?
Když jsme se bavili o tom, že bychom se vzali, říkal jsem jí, ať si uvědomí, že jsem fotbalista, než řekne ano. Myslela si ale, že až přestanu hrát, s fotbalem skončím. Nenapadlo ji, že tomu tak propadnu, že začnu trénovat a potom dělat funkcionáře. Zvykla si a bere to tak, že fotbal k našemu životu patří. Sledujeme spolu i fotbalové zápasy v televizi.

Kde všude jste trénoval?
Začínal jsem u znojemského béčka armádního týmu. Stávalo se, že jsem byl zároveň trenér, náhradní brankář i náhradní hráč. V jednom zápase jsem musel nastoupit jako hráč a dokonce vstřelil gól. To už by teď ani nebylo možné. Pak jsem trénoval áčko. Působil jsem také ve Slupi, v Miroslavi a v Tasovicích.

Trénoval jste nějakého hráče, který to dotáhl do nejvyšší soutěže?
Byl tady hráč, který se jmenoval Pavel Nový. Ten potom hrál první ligu za Hradec Králové. Setkal jsem se i s takovým zajímavým hráčem, o kterého měly zájem prvoligové mančafty. Nevěděl, který si má vybrat. Přijel se poradit. Říkal jsem mu, ať si vybere tým blízko jeho bydliště. Pak přijel ještě jednou a ptal jsem se ho, že jsem ho neviděl na soupisce žádného mužstva, které o něj mělo zájem. Odpověděl mi na to, že všem řekl, že nemůže hrát, že má nemocnou maminku. Hrál potom jenom nějakou nižší soutěž.

Nyní jste předsedou trenérsko-metodické komise…
Od roku 1973 jsem se stal funkcionářem okresního fotbalového svazu. Pracoval jsem vždy v oblasti trenérské práce. Teď jsem předsedou trenérské komise. Máme za úkol vychovávat nové trenéry. Je to dané republikovou fotbalovou asociací, že takto musí působit každý okres. Lidé, kteří projdou našimi školeními trenérů získávají nejnižší licenci C a mohou trénovat mužstva na okresní úrovni. Zároveň také pomáháme krajské komisi mládeže s výběrem talentů na našem okrese. Kraj pak pořádá turnaje okresních výběrů.

Tak to těch činností máte docela dost?
Jsem ještě v krajské trenérské fotbalové radě při jihomoravském svazu. Fotbal je prostě koníček, který vyplňuje většinu mého času.

Děláte to všechno zadarmo?
Jasně, to jsou dobrovolné funkce.

Jak vidíte fotbal v republikovém měřítku?
Jsem rád, že národní tým postoupil na mistrovství Evropy. Mohlo by to být jakýmsi krokem, kdy se může český fotbal obrodit a zkvalitnit, že k němu mladí lidé budou mít blíže než k jiným aktivitám.

A co okresní fotbal?
To mám trochu obavy. Nemyslím z hlediska výkonnosti, ale je úbytek dětí. Mají menší zájem o fotbal a také je nižší porodnost. Další věcí jsou skauti, kteří sledují už ty nejmenší fotbalisty a lákají je do klubů v Brně, ale třeba i do Prahy, Ostravy, Olomouce… Vidí trochu talentovaného hráče, jdou za rodiči a domluví se. Proti tomu jsme bezmocní. Každému přeji, ať jde výš, ale úbytek dětí bude mít vliv na okresní dění.

Dokdy plánujete ve fotbale fungovat?
Dokud mě budou chtít a bude mi sloužit zdraví.