Začátky ale nebyly lehké. „První dva roky jsem to dotoval ze svého, ale rozjelo se to. Myslím si, že to neděláme špatně,“ říká Václav Svěrkoš, do jehož portfolia patří vedle řady mladíků i hráči jako Filip Panák, Lukáš Sadílek, Patrizio Stronati, či Michal Frydrych.

Jaké je být na prahu čtyřicítky?
Zvláštní. Je to už nějaký věk, ale zároveň si nemyslím, že by byl čas bilancovat. Není to jako když vám je šedesát, sedmdesát. Přijde mi to, že v pětadvaceti jsem čtyřicátníka vnímal jako starého. Asi se tak teď musím cítit. (směje se) Ale ne, je mi fajn, i když život utíká, roky přibývají a vidět je to zejména na dětech.

Zdá se vám, že to uteklo?
Určitě ano. Nedávno jsem byl v televizi komentovat nějaký zápas a byl tam sestřih mých gólů z bundesligy. Ne všechny jsem měl v paměti, ale u některých jsem věděl, co se bude dít. Jak ta akce a zakončení vypadalo. Jako by to bylo před krátkým časem. Přitom šlo o skoro dvacet let, co jsem dával gól Bayernu. Utíká to. Starší mi vždy radili, abych dělal některé věci ve dvaceti naplno, protože kariéra uteče rychle. V dané chvíli si to ale neuvědomujete. Tak je to se životem a obecně hezkými věcmi, proto si vše, co prožívám, snažím užívat a vážit si toho. Asi je to věkem.

Fotbalový agent Daniel Hanus (vlevo) se svým klientem Janem Kalabiškou ze Slovácka
FIFA zakročila, agenti se musí uskromnit. Je to jednostranný diktát, tvrdí Hanus

Když koukáte na záběry z dřívější doby, rád vzpomínáte, nebo to pokládáte za minulost, která je za vámi?
Určitě mě těší, že když se na to dívám s dětmi, tak vidí, že taťka možná něco uměl. Spíše mě to potěší vnitřně, rozhodně si neříkám, že je škoda, že je to pryč. Rok dva po konci kariéry mi to chybělo, měl jsem v sobě, že bych se zkusil vrátit, ale teď už je to za mnou. Rád si zajdu na fotbal jako divák.

Umíte si ho užít, nebo jste profesně deformovaný a pořád v podstatě pracujete?
Pokud jsou na hřišti mí kluci, které zastupuji, koukám hlavně na ně. Nevnímám celou hru, ale sleduji, co dělají dobře i špatně. V úterý jsem se díval na zápas Galatasaray – Bayern, výborný fotbal, takže si ho umím užít. Zvlášť pak, kdy jdu i s dcerami. Se starší chodím pořád, byli jsme se podívat i na Manchesteru United na Ronalda, který přijel z repre a nehrál. A seděli jsme kousek od pana Fergusona. Mladší u toho dlouho moc nevydrží.

Dcery se ptají na kariéru?
Holky jsou fajn a hodně inteligentní, máme zajímavý vztah. Starší zažila ještě Francii, ale to bylo do dvou tří let, takže z toho asi mnoho neměla. To mě možná trochu mrzí, že obě nezažily, když jsem hrál. Kdybych se nezranil, asi by z toho měly víc. Občas to ale doma řešíme. Zrovna teď hrála doma Paříž a říkám jim: „Tam jsem dal taky gól.“ Nebo na Bayernu. Prostě se přistihnu, jak se sám pochválím. (usmívá se)

A co ony?
Jen prohodí: „Tati…“ Dobírají si mě. Prostě je z toho cítit, že jako by mi říkaly. „Podívej se, kolik ti je.“ Samozřejmě mi to věří, ale dostali jsme se do takové fáze, že jsem taťka, který je někdy trapný, když se s nimi snažím držet tempo. Třeba když říkají to své „OMG“ a „WTF“. Když to řeknu já, tak se jen na mě podívají a klepou si na čelo, že tohle mluvit rozhodně nemám.

Co jste v jejich věku říkal vy?
Já už ani nevím, ale také jsme měli různé zkratky, aby nám starší, třeba učitelé a trenéři, nerozuměli. Vybavuji si, že jsme jeli ve čtrnácti na reprezentaci do zahraničí a na letišti jste měl pocit, že nikdo neumí česky. Byli jsme drzouni. Když jsme stáli ve frontě na kontrolu pasu, dělali jsme si z lidí okolo srandu a nadávali jim. Sprostě. Jen jsme měli legraci z toho, že nám nerozumí. Vím, že nás tehdy někdo vyhmátl a nebyla to moc velká sranda.

Nemrzí vás, že nemáte fotbalového pokračovatele?
Asi ne. My měli epizodu se synem, to bylo ještě v Německu, ale od té doby uplynul čas. Samozřejmě jsem chtěl syna, ale později si uvědomíte, že je to jedno. Hlavní je, aby děti byly zdravé, holky jsou skvělé, takže to neřeším.

Ony ale také sportují, že?
Ano, mladší tancuje, jede bomby, baví ji to, což je důležité, tak věřím, že jí to vydrží.

Jak tedy na prahu čtyřicítky žije Václav Svěrkoš?
Myslím, že fajn, nemám si na co stěžovat. Nedávno jsem slyšel narážku na nás chlapy, že jsme i v dospělém věku pořád děti. A že možná kolem čtyřicítky se to mění. Jak říkám, jsem spokojený. Zrovna jsem mluvil se známým, který měl v rodině velké zdravotní problémy, to si pak člověk uvědomí priority. Jasně, každý z nás máme něco. Někoho trápí zdraví, jiné, že mají hluboko na kapsy, další řeší jiné věci, ale pokud máte aspoň to základní a vaši blízcí jsou v pořádku, tak život je fajn. Vím, že se to lehce říká, někdy je to složité, ale já si nestěžuji.

Kluky si vychováme a zůstanou u nás

Kde přišla ta myšlenka, že budete hráčský agent?
Po kariéře jsem přemýšlel, co dál. Samozřejmě chvíli si užíváte, cestujete, paříte, nebo nic neděláte, ale to vás dlouho nebaví. Omrzí vás to. Jistě, nabízelo by se dělat trenéra, ale oproti agentovi je rozdíl v čase. Trenér ho má v podstatě určený, jste od rána do večera na stadionu, víkendy jsou v háji. Agent si vše může naplánovat a práci přizpůsobit svým potřebám. To byl hlavní důvod. A kde to přišlo…

Povídejte…
Spouštěč byl možná Patrizio Stronati. Já přemýšlel, co budu dělat, on se zase trochu hledal, byli jsme v kontaktu a tak se stal jedním z našich prvních klientů. Už když jsem hrál, snažil jsem se klukům říkat, co mají za určité situace dělat. Ať už ve vztahu ke klubům, nebo agentům. Aby si dali na to, či ono pozor. Postupně mě bavilo se o ty kluky starat, bojovat a kopat za ně, takže tam se to zlomilo. Sešli jsme se s kamarádem Ondrou Mikou, řekli jsme si, že to zkusíme a vidíte, agenturu máme už sedm let, dva kluky v áčku reprezentace, další pak v mládežnických.

Vy jste nešli cestou, že byste přetahovali hráče konkurenci, ale začali jste od píky vyhledáváním vlastních talentů…
Ano, to byla naše filozofie, že si kluky vychováme a zůstanou u nás. Samozřejmě když se to rozjelo, tak Filip Panák, nebo Lukáš Sadílek k nám přišli z jiných agentur. To je ale běžné, stejně jako od nás někdo odešel, nebo odejde jinam. Ale takhle jsme začínali. První rok dva jsem agenturu musel financovat ze svého, protože když si naberete hráče, kterým je patnáct, tak trvá, než dojdou na vrchol. Byli jsme tak rádi, že k nám přišli i hotoví kluci, které jsme pak mohli zobchodovat. Jmény jako Stronati, či Panák se to zlomilo a dneska už jsme v pohodě. Firma se uživí, a ještě si z ní můžeme něco vytáhnout.

VÝJIMEČNÉ. Bývalý fotbalista Baníku Ostrava Václav Svěrkoš považoval vždy duely se Spartou za něco speciálního.Václav SvěrkošZdroj: Deník/Pavel Sonnek

Vzpomenete si na svůj první obchod?
Jedna z prvních smluv byl určitě Honzík Holzer, brácha od Dana, který měl jít v šestnácti letech do Sparty. On chtěl, Sparta také, jen rodiče ne. Nakonec podepsal profesionální smlouvu v Karviné.

Takže vaše první jednání bylo se Spartou?
Ano. Oslovili nás, že by měli zájem z Karviné ho koupit, a také mu dát smlouvu.

Jako hráč jste Spartu odmítal, teď s ní jednáte. Jaké to je?
Pikantnější. Každý ví, jak to se Spartou mám, podle toho mě tam berou, a když přijedou do Ostravy, tak jim říkám: „Hoši, tady opatrně.“ Ale berou to profesionálně. Žádné, že jsem chachar z Baníku, co tady dělám. Je tam vzájemný respekt. Ono se to málo ví, ale myslím si, že Sparta má Baník jako soupeře ráda. Jistě, mají mnohem lepší bilanci, ale kdyby Baník v lize nebyl, tak by Spartě chyběl. Od fanoušků, přes hráče, po legendy, protože to má atmosféru i náboj. Snad i Ondra Kasík (mluvčí Sparty) někde říkal, že si zápas s Baníkem v kalendáři kroužkuje. Baví je to. Ale abych se vrátil k původní otázce.

Pokračujte…
Musím to brát tak, že jsem v jiné roli. Už nejsem hráč, hrdý baníkovec, který do Sparty nikdy nešel. Mou povinností je sdělovat klukům, že je odsud zájem. Filip Panák i Lukáš Sadílek měli i jiné nabídky, než jen ze Sparty, ale sportovně i finančně to pro ně bylo nejzajímavější. Kdybych jim řekl, ať tam nechodí, mohl bych tu agenturu za chvíli zavřít. Ti kluci by vycítili, že je něco špatně. Vždyť třeba Patrizio byl dříve na seznamu možných posil. Informaci ode mě dostal a to, jak se vyjádřil, si nechám pro sebe, ale řada lidí by se asi divila. Do Sparty bych nikomu nebránil. Ani z Baníku, byť přiznám se, bylo by to i pro mě zajímavé.

Marshallovy ostrovy zakládají fotbalovou reprezentaci. Sní o mistrovství světa
Fotbal v zemi, která se potápí. Jediný stát bez týmu sní o MS, dresy jsou trhák

Hraje velkou roli i vaše jméno?
Asi nějakou ano, ale nepřeceňoval bych to. Je dobré, že na vysokých postech v klubech jsou kluci, se kterými jsem hrál v repre, nebo jsme se potkávali v lize. Rosa (Tomáš Rosický) ve Spartě, Zdeněk Grygera ve Zlíně a mohli bychom pokračovat. Pak je to jednodušší takovým lidem zavolat. Nebudu říkat, že ne.

Jaké je to s bývalými spoluhráči jednat ne jako s kamarády, ale na profesionální úrovni?
Fajn. Je zajímavé, že když přijdu za Rosou, tak patnáct dvacet minut probíráme třeba rodinu. Bavíme se jako kamarádi. Až pak si řekneme, že začneme jednat a v té chvíli se věnujeme práci. Jsme profesionálové, podle toho to vypadá. Ale je to pomoc, že jsme spolu něco zažili a známe se.

A schopnost jednat s lidmi, vyjednávat o podmínkách, to jste měl v sobě, nebo jste si to musel vybudovat?
Sportovní rozhled jsem měl vždy, pokud jde o jednání o financích pro hráče i agenturu, tak ze začátku bylo složité si říct o sumu, ale hodně mi pomohl právě Ondra a po letech už to vnímám jinak. Největší problém jsem pak měl s tím, když jeden nejmenovaný český klub nedodržel to, co sice nebylo ještě podepsáno, ale podali jsme si ruku. Na to jsem si hodně těžko zvykal, navíc se to nestalo jen jednou. Proto s některými kluby nemáme dobré vztahy, ale není to nic podstatného. Poznal jsem však, že tohle je byznys a umí být tvrdý i zlý. Dokud to není na papíře, tak s některými lidmi není vše hotovo. Už to beru jako součást té práce.

Asi vás to zocelilo, viďte?
Určitě. Hlavně v tom, že jsem nemohl reagovat tak, jak bych chtěl. Ne, že bych chtěl být hrubý, ale poznal jsem, že silou v těchto záležitostech neuspějete. Musíte se kousnout, nebo počkat na další příležitost, kdy bude možnost jim to vrátit. Je důležité být v klidu a daného člověka si vychutnat příště. Být pozornější.

Práce agenta přináší emoce

Je pro vás důležité mít s kluby dobré vztahy?
Určitě, protože se snažíme hráče nabízet všude možně, a je fajn mít vztahy na takové úrovni, že nemusíte ani volat, stačí napsat esemesku. Ale ani s Baníkem jsem neváhal se pohádat, protože mě vždy zajímá hlavně zájem mého hráče. Klubům rozhodně za každou cenu na ruku nejdeme. A ony to vědí.

Jaký je to vlastně pocit, když je vše podepsáno, hotovo a víte, že dohodě nic nebrání?
Když jsem skončil s fotbalem, přišel jsem o určité pěkné emoce. A tohle mi je trochu nahrazuje. Samozřejmě, je to byznys, jde o zajímavé peníze pro nás a hlavně hráče, takže mě naplňují dvě či tři věci. První je sportovní vývoj těch kluků, když se jim daří a s tím souvisí fakt, že o ně bude zájem. V té chvíli víte, že to něco přinese i firmě, díky čemuž se posouvá. Především jsem ale rád, že to do sebe zapadá, jak má. Pak mi ty emoce dělají dobře.

Stejně jako když jste vstřelil na hřišti gól?
To ne. Takovou emoci už nic nenahradí. To mi moc chybí. Těch pět deset vteřin absolutního štěstí… Bohužel, už to není.

Václav Svěrkoš z Ostravy se raduje z gólu proti Plzni.Václav SvěrkošZdroj: Deník/Pavel Sonnek

Které jednání bylo pro vás nejtěžší, že jste se zapotil?
Když to řeknu, nebude mě mít pan Brabec (majitel Baníku) rád, ale jdeme v týdnu spolu na
oběd, tak ho budu informovat. (pousměje se) Máme spolu velmi dobrý vztah, i když jak jsem řekl, ani s Baníkem nebylo vše vždy idylické a uměl jsem se s lidmi v klubu pohádat. Před pár lety jezdili do Ostravy z Lechu Poznaň koukat na Patrizia Stronatiho. Za mně to bylo už ve fázi, že jsme pro Baník sehnali zajímavé peníze, stejně tak hráči, bylo to skoro domluveno a nechtěl jsem se dostat do situace, že se Patrizio zraní. Vašek byl v Baníku docela krátkou dobu, já však chránil hráče. Nakonec se podařilo udělat Maďary (Puskás), kteří ještě pár milionů přidali, ale bylo to nejtěžší. Trvalo to delší dobu, k tomu přesvědčování majitele, aby transfer povolil. Nebylo to lehké, ale teď se tomu zasmějeme.

Jací jsou dneska mladí hráči?
Asi jiní, doba je jiná, více on-line. Neříkám, že mají něco lehčí, úroveň života se v Česku zlepšila, lidi se mají lépe a řadu dětí netlačí tolik touha po úspěchu, jako kdysi nás. Vše jde ale kupředu, naše doba byla jiná, stejně jako doba před námi, když já byl mladý. Staří nám vykládali, jak to bylo za nich. V něčem je současnost pozitivní, něco jí z minula chybí.

Máte mezi klienty někoho, kdo neustále vyžaduje péči?
(usmívá se) Samozřejmě. Dalo by se mluvit i o někom, kdo je v kádru A-týmu Baníku, jméno ale říkat nebudu. Úplnou jedničkou asi bude Denis Látal. Často volá, chce si pohovořit, nebo napsat, což je v pořádku. Od toho tady jsem. Také má velkou spotřebu kopaček. Hodně trénuje, tak je asi i častěji ničí. Nebo má špičaté prsty. Ale to myslím pozitivně. Prostě kluci jsou různí, jsou to jiné charaktery i povahy, někdo vás potřebuje často, jiný zase skoro vůbec. Je to pro nás škola psychologie. S kolegou Ondrou to hodně řešíme a snažíme se pomoci.

Zdeněk Pospěch (ve žlutomodrém)
Bývalý reprezentant Zdeněk Pospěch opět hraje. Kravaře mu posvětila manželka

Vidíte se v někom vy sám?
U nás v agentuře asi ne. Možná lehce v tom Denisovi, že jsem byl také takový tvrdohlavý, urpuťák, některé věci jsem si nenechal vysvětlit. Trenéři pak s vámi mají hodně práce. Věřím, že se to vyplatilo. Zároveň jde často o kluky, kteří si speciální péči zaslouží, protože vám to vrátí na hřišti. Takoví hajzlíci vyhrávají zápasy. Ale samozřejmě sleduji to i u hráčů, kteří ani nejsou u nás, své dřívější chování i styl hry vidím. Když někdo řve na rozhodčí, divím se tomu, ale pak si řeknu, že jsem to v jeho věku dělal i já sám.

Je u vás nějaký mladík, od něhož máte velká očekávání?
Rozhodně. Pár jich máme, nicméně jmenovat je asi nebudu. Jednoho máme v Baníku a druhého v Pardubicích.

Největšími hvězdami agentury jsou Patrizio Stronati, Michal Frydrych, Lukáš Sadílek a Filip Panák. U stopera Sparty se zastavme, on už přerostl českou ligu, je to tak?
Určitě. Já už nějakou dobu tvrdím, že kdyby byl zdravý, tak dva roky ve Spartě není. Jeho budoucnost a angažmá v zahraničí se nicméně bude odvíjet od ochoty klubů riskovat. Sparta má asi představu o nějaké transferové částce, je pak otázkou, jaké bude to jeho koleno, a jestli daný zájemce bude chtít je dát za hráče, který může vydržet tři roky, ale také jen půl roku. Umím si představit klub typu Leverkusenu, ten si ale musí hodit na papír, jestli mu Filipův přínos stojí za určitý obnos peněz a risk.

Takže Sparta pro něj není stropem?
Sportovně má na víc, je otázkou, co zdravotně. Některé kluby do toho určitě nepůjdou. Mezi Filipem a Spartou je nicméně speciální pouto, protože Sparta se k němu zachovala velmi dobře, Filip si to zároveň odmakal a výkony jí to vrací. Zrovna budeme jednat o prodloužení smlouvy. Jak to v jednu chvíli vypadalo, že ani fotbal hrát už nebude, nebo že by to mohlo mít následky i do osobního života, tak to teď zapadlo pěkně. Buďme vděční aspoň za to. A Filip si je toho vědom. Vyloučit jeho přestup ale nelze.

Na začátku jsme se bavili o tom, jak jste se dostal ke své současné práci. Co byste ale dělal mimo fotbal?
Z dob, kdy jsem hrál, tak si člověk samozřejmě něco vydělal, což jsem investoval do nemovitostí. Asi bych se věnoval tady tomu, protože jsou s tím spojené nájmy, výnosy a podobně. Hodně jsem nad tím uvažoval během covidu, protože se nevědělo, jak to se sportem bude. Hrát se déle bez fanoušků, finance by se asi osekaly a agentury by složitě přežívaly.

Verner Lička a jeho poutavé vyprávění. Podívejte se na video, stojí to za to
Hvězdy v prachu: Lička vzpomíná na fárání do dolů i na strýce v sovětském zajetí

Ještě jako hráč jste uvažoval, co bude po kariéře?
Jako mladý určitě ne, to jsem utratil vše, co jsem dostal. Ale po druhém přestupu do Francie, kde šlo o opravdu zajímavé peníze, jsem to řešil víc. A vlastně… Už při odchodu do Německa v jednadvaceti jsem si v Ostravě koupil první byt. Asi jsem nad tím přemýšlel už dřív. A teď se samozřejmě snažíme podobnou cestou vést i naše klienty. Naštěstí kluci jako Fukala, Sadílek, Panák a další to mají v hlavě v pořádku, trocha práce je s těmi mladšími. Ale s žádnou makléřskou firmou nespolupracujeme, protože ani mně v životě každá investice nevyšla.

Spálil jste se?
Jasně. Nechtěl bych se dostat do situace, že by mi kluk řekl, že jsem mu něco poradil, a kvůli dané firmě mu zmizel třeba milion. S tím jsem nechtěl být spojovaný. Posedím, poradím, ale rozhodnutí musí být na hráči. Jinak do toho moc zasahovat nechci.

Populární je bitcoin. Šel jste i do toho?
Něco málo ano, ale spíše ze zvědavosti, protože k věcem, které nejsou fyzicky úplně uchopitelné, jsem měl vždy respekt. Stejně jako k akciím. Nemám tam ale žádnou závratnou částku.

A jaké máte plány?
Dokud mě ta práce baví, chci ji dělat. Určitě se posunout, protože se budeme spojovat se zahraniční agenturou Vida 11, abychom dosáhli i na trhy v dalších částech Evropy, zároveň oni se tím dostanou do Česka, Polska a na Slovensko. Menší spolupráci máme již nyní, ale je to první krok dál. Myslím si, že nám všem to může něco přinést.